Je něco shnilého ve vysokém školství

Již třetí ministr nové vlády má problémy se svojí závěrečnou prací. Bohužel se domnívám, že to nejsou nepříjemné výjimky, ale standard a kdybychom podobné podrobné kontrole podrobili všechny práce (nejen politiků) tak práce bez problémů budou výjimkou.

Ne, neznamená to, že by drtivá většina vysokoškolských absolventů byli podvodníci. I když jistě se najdou i tací, a nebude jich málo, kteří práci opíší nebo si ji nechají za úplatu napsat. To je hlavně v poslední době velký nešvar a dle mého názoru se týká těch (zatím!) tří ministrů. Leč i práce psané poctivě, tedy s nejlepším svědomím autora, budou mít pod drobnohledem nějaké ty problémy.

Než se vrhnu na vysvětlení problému a návrhu řešení, tak mi dovolte odbočku. Často v diskuzích narážím na obvinění vedoucího a oponenta. Jak je možné, že si toho nevšimli? Od čeho tam tedy jsou? Jako VŠ lektor jsem i já vedoucí a oponent několika prací ročně. Za těch sedm let, co působím ve vysokém školství, mi rukama prošlo několik desítek prací. Odhaduji tak 30-40, kde jsem byl v té, či oné roli. Podařilo se mi odhalit celkem dva plagiáty. (díky el. Systému) Nicméně toto není hlavní úkol vedoucího, ani oponenta. Jejich úkolem je zhodnotit práci po stránce odborné. Tedy zda student prokázal odborné znalosti a dokázal je aplikovat na řešení nějaké problematiky. Vyhodnotit závěry, ke kterým student došel a zda je jeho argumentace dostatečná. Odhalovat plagiáty není jednoduché. Pokud se nejedná o nějaké úzce specializované téma, na které je jen pár zdrojů, tak vedoucí ani oponent prakticky nemají šanci poznat, že se jedná o opsaný text. Na dané téma mohou existovat desítky publikací, které žádný člověk nemůže znát tak podrobně, aby poznal převzatý text. Tím neříkám, že by na odhalování plagiátů měli rezignovat, ale pokud nějaký plagiát neodhalí, tak to nebrat jako jejich selhání.

Ale teď už pojďme k identifikaci příčiny. Nekvalitní závěrečné práce jsou jen symptomem skutečného problému a nejsou jediné, dalším je úpadek úrovně vědy, což se neprojeví tak zřejmě jako opsané práce, zhoršující se úroveň absolventů vysokých škol a tím i úpadek vzdělanosti ve společnosti. A právě vzdělanost, která produkuje inovace je hlavní příčinou evropského úspěchu a naší nadstandardní životní úrovně. Pokud nezabráníme úpadku vysokého školství, tak to bude mít závažné dopady na životy nás všech. (Hlavně budoucích generací)

Hlavní příčinou jsou peníze! Respektive způsob financování vysokých škol. Veřejné vysoké školy jsou financovány ze státního rozpočtu. To znamená, že o jejich příjmech rozhodují politici a úředníci. To má celou řadu úskalí. Politici sledují své sobecké a krátkodobé zájmy místo obecného blaha a dlouhodobého prospěchu. (Dlouhodobé myšlení je klíčem k úspěchu a prosperitě) Dobrá úroveň vědy a vzdělanosti má pozitivní efekt na životy všech lidí, ale žádný politik si za ni nemůže připsat zásluhy, takže pro ně vysoké školství není prioritou. Další, kdo o tom rozhoduje, jsou úředníci, kteří se zaměřují na kvantitu, nikoliv kvalitu. Kvantita se totiž krásně měří, kdežto u kvality je to mnohem složitější. Úředník je schopen změřit počet absolventů, ale už ne úroveň jejich znalostí. Namítnete, že od toho je tu příslušná vysoká škola, která by měla garantovat úroveň znalostí studenta. Teorie je to hezká, ale prakticky to není možné. I školy potřebují platit účty.

Když se třeba škola A rozhodne být poctivou. Přijme ke studiu sto nejlepších studentů, kterým se bude řádně věnovat. Třídy na cvičeních budou mít 10-15 studentů, školitel bude vést maximálně tři závěrečné práce. Pokud nějaký student nebude zvládat, tak bude vyloučen ze studia. Tak tato škola vyprodukuje třeba devadesát skvělých studentů. Škola B se rozhodne jít jinou cestou. Přijme tisíc studentů bez ohledu na jejich schopnosti. Ve skupině bude třeba padesát studentů, jeden školitel povede i dvacet závěrečných prací (Což nemůže zvládnout, takže odsouhlasí cokoliv, co mu student přinese) a v případě nezvládání látky ze strany studentů sníží nároky, aby absolvovalo všech tisíc přijatých studentů, tak vyprodukuje tisíc absolventů, jejich úroveň vzdělání je mizivá. Která škola dostane více peněz na svůj provoz, když úředníci měří pouze počet absolventů, nikoliv hodnotu jejich vzdělání? Pochopitelně škola B. Škola A pak musí živořit, snižovat platy pedagogů, což povede k odchodu kvalitních pedagogů do praxe (kde jsou sice prospěšní, ale pokud nevychovají své nástupce, tak se za generaci kvalita vytratí) a zůstanou ti průměrní, kteří budou produkovat podprůměrné.

Podobné je to i ve vědě. Školy, ale i jednotliví pedagogové, jsou hodnoceny na základě publikační činnosti. Tedy kolik odpublikují článků, kolik napíší monografií atd… I zde platí úřednický přístup: čím více, tím lépe. Bohužel věda má spíše blíž k umění, než k produkci cihel a nelze tedy měřit výkonnost podle množství, ale podle kvality. Standardní požadavek na pedagoga jsou dva články ročně. Můžete si říci, že to není mnoho. Nicméně pokud ty články mají za něco stát a mít nějaký vědecký přínos a rozšířit lidské poznání, tak to mnoho je. Vezměte si takové Leonarda Da Vinci. Ten na některých svých obrazech pracoval roky a pak vznikala umělecká díla. Pokud by měl podmínku namalovat dva obrazy ročně, tak by to zcela jistě zvládl, ale kvalita těchto obrazů by mistrovská nebyla a zároveň by neměl čas věnovat se těm mistrovským. Stejně tak je to ve vědě. Takový vědec stojí před rozhodnutím. Bude se zabývat výzkumem, který mu zabere několik let, načež odpublikuje text, který posune lidské poznání. Riskuje při tom, že zjistí, že jeho předpoklady byly chybné a tak nebude mít ani co publikovat. Navíc se může setkat s kritikou. Nové myšlenky nebývají vždy vřele přijaty a tak může mít problémy s publikováním. Na druhou stranu se může na seriózní výzkum vykašlat, napsat dva sterilní články ročně, které nikoho neurazí, ale ani nenadchnou. V prvním případě je s tím spojeno mnoho práce, riziko neúspěchu (nezjistí nic podstatného) a i v případě úspěchu, jde s hlavou na špalek a po třeba třech letech má jeden hodnotný článek a za něj jednu čárku. V druhém případě má šest čárek se zlomkem úsilí. Sice existuje několik úrovní odborných testů s různou hodnotou, ale to systém diferencuje jen trochu a princip zůstává stejný. Pro vědce/pedagoga z pohledu jeho hodnocení a kariéry je výhodnější jít druhou cestou, ale z pohledu přínosu pro vědu, společnost a nás všechny, je lepší první možnost.

K tomu ještě přidejme boj s formálními náležitostmi textů, jako jsou způsoby citací, formy projevu, struktura článku atd… každé periodikum má vlastní pravidla a požadavky, které se neustále mění. Dané požadavky často vůbec nemají smysl a jejich jediným úkolem je vytvářet bariéry vstupu. Bojím se, že časem pro odpublikování textu bude potřeba odcitovat zpaměti Shakespearovi sebrané texty v klingonštině, zatímco budete žonglovat s motorovými pilami na jedné noze na míči na okraji srázu. Což je zase projevem úřednického přístupu, kdy není kladen důraz na faktický obsah, ale na způsob projevu. To se pak projevuje i u závěrečných prací, kdy student necituje proto, že to má nějaký smysl (aby podpořil svůj pohled na věc názorem odborníka), ale cituje jen proto, aby citoval a naplnil normu. Většina citací je pak zbytečných, bez valného významu a nelze se divit, když student zapomene nějakou uvést.

Systém co nejvíce článků vede k tomu, že jednotlivá periodika a školy mezi sebou soupeří, vznikají klientelistické struktury, kdy nezáleží na tom, že napíšete kvalitní článek (což je často i na škodu, protože se stáváte konkurencí), ale na tom zda máte v redakční radě známé, zda je dané periodikum zájmově spřízněno s vaší institucí atd... Některé školy si publikují ve svých časopisech navzájem a všechny ostatní diskriminují právě prostřednictvím nesmyslných požadavků, které jsou u cizích přispěvatelů důsledněji vymáhány. Na druhou stranu vznikají predátorské časopisy, které za příslušný poplatek otisknou cokoliv. Prostě dva extrémy, kdy na jedné straně je uzavřená skupina kamarádů, co si publikují texty navzájem a navzájem se citují a na druhé predátorské časopisy, které otisknou cokoliv, aniž by to četly.

A jaké je řešení? Zrušit veřejné školy a ponechat pouze soukromé. Neděste se, zrušením nemyslím to, že by přestala existovat Karlova univerzita. Mám na mysli zrušení statusu veřejné školy, které jsou závislé na penězích ze státního rozpočtu. Vzniknou tak samostatné a nezávislé instituce, které budou financovány vlastní činností. Nezávislost je zcela zásadní pro kvalitní úroveň vědy.

Jak by to financování mělo vypadat? Jednou z možností je zavedení školného, jako je to na prestižních univerzitách Břečťanové ligy. Jedná se o nejlepší univerzity světa a jejich hlavní zdroj příjmů je ze školného. Dá se sice spekulovat, že si svojí pozici drží díky předsudkům a i jejich úroveň poslední dobou klesá, ale to je díky jiným příčinám. (Hlavně kvůli vlivu sluníčkářů) Dokáži si představit, jak nadáváte na české soukromé školy, kde se již školné platí. Slyším argument, že jsou jen průchoďáky, kde si člověk titul koupí bez řádného vzdělání. Ano, jsou u nás i takové (nebudu je jmenovat), ale to se netýká jen soukromých škol. Vzpomeňme na plzeňská práva. Máme i kvalitní soukromé školy, na jedné jsem studoval a teď tam vyučuji a nejedná se o jedinou (opět nebudu jmenovat). Leč lze konstatovat, že české soukromé školy jsou v průměru horší, než ty veřejné. To je fakt. Nicméně tento fakt je způsoben právě tím, že veřejné vysoké školy jsou financovány ze státního rozpočtu, díky tomu mohou nabídnout dumpingovou cenu, čímž deformují trh. Vysají ty nejlepší studenty, protože kdo by nechtěl studovat zdarma že? Veřejné školy pak mají své jisté a nic je nenutí se zlepšovat. Soukromé školy musí dělat jisté kompromisy, aby v tomto pokřiveném prostředí přežily. Nicméně na některé to má i pozitivní vliv, kdy se díky efektu hrdla láhve musí vyvinout, aby přežily. Pokud by došlo k odstranění tohoto pokřivení volného trhu, tak by se všechny školy musely utkat o přízeň studentů a poskytovat kvalitní vzdělání. Konkurence nutí ke zlepšování.

Navíc školné by mělo i psychologický efekt na studenty. Vzdělání zdarma říká, že vzdělání má nulovou hodnotu, když nic nestojí, podobně jako vzduch. Tak k tomu bohužel i studenti přistupují. Jdou na vysokou proto, že se to od nich čeká a že je to lepší, než jít pracovat. O vzdělání nemají zájem a místo snahy o osvojování znalostí a schopností se snaží systémem jen proplout. Rodiče jim to umožní, protože je to zase tolik nestojí. (Rozhodně méně, než u studentů Břečťanové ligy) Pokud by se za vzdělání platilo, nabylo by hodnoty i v očích jeho příjemců a více by se snažili za své peníze si skutečně něco odnést. Bohužel dnes jsme v situaci, kdy se studentům nechce nic naučit, ale jen získat papír.

Chápu možné námitky, že zavedení školného by způsobilo, že někteří studenti, byť by na něj svojí inteligencí měli, by ze studia byli vyloučeni, protože by na něj neměli finančně. To je relevantní obava. Osobně bych navrhoval jiný způsob řešení. V současnosti je vzdělání chápáno jako statek. Statek je věc, která slouží k uspokojení potřeb toho, kdo ho koupí. Třeba chleba uspokojí potřebu se najíst. Proto je chleba prodáván za příslušnou cenu. Stejně tak v případě školného je vzdělání prodáváno za nějakou cenu a jeho příjemce zvažuje, zda mu to za to stojí. (V současném systému to příjemci platíme my všichni. V případě školného by danou cenu platil každý sám.) To je ovšem špatný přístup. Ke vzdělání by se mělo přistupovat jako k investici, která má v budoucnu přinést nějaký výnos. Jak škola, tak student by společně investovali do vytvoření lidského kapitálu (Znalosti a schopnosti daného člověka). Student by studoval zdarma a investoval svůj čas a úsilí. Škola by investovala své know-how. Po absolvování by pak student platil škole část ze svého příjmu. (kupříkladu 5-10 %) Tím by školy byly závislé hlavně na kvalitě absolventů, než na jejich množství. Stejně tak by školy zajímalo, co se děje s jejich absolventy i po ukončení studia a docházelo by k propojení teorie a praxe.

PS: Nelichotivý stav, který jsem popsal, pochopitelně není 100%. Stále existují skvělé veřejné i soukromé vysoké školy, které se snaží držet úroveň. Znám spoustu pedagogů, kteří ke vědě přistupují svědomitě a jejich hlavním cílem je přispět k poznání a studentům dávají to nejlepší ze sebe. Měl jsem tu čest učit spoustu chytrých studentů, kteří mají zájem se něco naučit. Bohužel snaha úřednického aparátu o ovládání každého aspektu našich životů jejich úsilí ztěžuje a zmíněné nešvary se neustále prohlubují.