Právo národů na sebeurčení

Současné dění ve Španělsku a Katalánsku mě přimělo zamyslet se nad sebeurčení národů. Přeci jen podobnou situaci nedávno řešily Anglie a Skotsko, Ukrajina a Donbas. Horké téma je to stále v Kosovu nebo Tibetu. I české země mají bohaté zkušenosti se separatismem. Rozdělení Československé republika (dále jen ČSR) na Českou a Slovenskou republiku (dále jen ČR a SR) Ještě dříve jsme měli problém se snahou o odtržení Sudet, čímž se vydláždila cesta k druhé světové válce, jelikož kdyby v této historické chvíli Francie a Anglie razantně vystoupily proti zlu fašismu, tak by k ní nemuselo vůbec dojít. Je tedy důležité položit si otázku, zda mají národy právo na sebeurčení a jak by o toto sebeurčení měly usilovat.

Než přistoupím k analýze jednotlivých situací, tak bych rád přednesl svá kritéria, na základě kterých budu dané situace hodnotit a až následně bych rozebral jednotlivé situace. Jedná se o můj normativní pohled na věc, tedy jak by se daná problematika měla dle mého názoru správně řešit.

1. Každý stát, území, oblast atd… má právo na sebeurčení. To znamená, že má právo stát se a být samostatným státem, případně se rozhodnout pro přičlenění k jinému státu či celku, pokud s tím budou oba souhlasit. Tedy pokud chce Katalánsko, Skotsko, Tibet, východ Ukrajiny samostatnost, má na to právo. Stejně tak když chtěly České země a Slovensko samostatnost po Rakousko-Uhersku (dále jen R-U), měly na to právo.

2. Tato nezávislost by měla být vyhlášena na základě platného referenda, kde se nejlépe projeví vůle daných národů.

3. Stát, od kterého se chce daná oblast odtrhnout, nesmí uspořádání referenda bránit. (vojenským zásahem, perzekucí lidí, odmítáním jeho vypsání atd..)

4. Výsledek referenda by měly akceptovat obě strany.

5. Pokud nějaký stát brání uspořádání referenda, tak daná oblast má právo vyhlásit nezávislost i v rozporu se zákony daného státu a bez vyhlášení referenda a nejedná tak protiprávně.

6. V referendu by měly rozhodovat tradiční národy z oblasti, která je předmětem referenda, tedy nikoliv občané, protože občanství mohou získat i přistěhovalci. Ti by mohli převýšit počet domácích a tak de facto zemi ukrást.

7. V případě, že stát brání vyhlášení referenda o nezávislosti pro nějakou svou oblast, tak by měly zasáhnout mezinárodní organizace, jako je OSN či EU v případě Evropy a zajistit průběh daného referenda.

Začněme tím nejaktuálnějším a to je situace v Katalánsku. Tam proběhlo referendum, kde se 90 % zúčastněných rozhodlo pro vyhlášení samostatnosti. Nicméně dané referendum nebylo oficiálním referendem a účast nebyla ani 50 %. Tedy výsledky referenda nejsou platné a nelze na jeho základě vyhlásit nezávislost a její vyhlášení je trestným činem. Lze namítnout, že při průběhu referenda zasahovala španělská policie a snažila se tak bránit jeho průběhu, nicméně dané referendu nebylo oficiální a tak policie nezasahovala proti referendu, ale proti protiprávní činnosti. Tedy toto neobhajuje právo na vyhlášení nezávislosti i bez řádného referenda. Toto se týká současné situace, ze které vyplývá, že vyhlášení nezávislosti Katalánska není legitimní.

Ovšem Katalánská vláda se pokoušela 14 krát o uspořádání oficiálního referenda, které bylo vždy z nějakých byrokratických či faktických nedostatků zamítnuto. Zde je třeba si položit otázku, zda se jedná o bránění uspořádání referenda či nikoliv. Španělsko oficiálně referendu neodmítlo, jen zdržuje a obstruuje. To je stejná situace, jako když opozice blokuje sněmovnu. Jedná se postup legální, ale zda i ospravedlnitelný se těžko určuje a já sám na to nemám vyhraněný názor. Nicméně se domnívám, že právě zde by měly zasáhnout mezinárodní organizace a prosadit uspořádání platného referenda. Od toho máme OSN a EU, které jako obvykle svoji základní funkci neplní.

Proč tomu tak je, si lze velmi snadno domyslet. Katalánsko je tahounem španělské ekonomiky, podobně jako Baskicko, které má také separatistické tendence a mohlo by Katalánsko následovat. (Podrobněji o ekonomickém významu Katalánska si přečtěte v tomto článku: https://ekonomika.idnes.cz/katalansko-referendum-dusledky-dng-/eko-zahranicni.aspx?c=A171003_165152_eko-zahranicni_div ) Tedy důvodem, proč se nejedná tak, jak by bylo správné, jsou ekonomické a geopolitické zájmy, které vyhrávají nad principem lidské svobody a práva sebeurčení národů.

V souvislosti s bojem Katalánska o nezávislost, jsem často slyšel lidi argumentovat tím, že je to stejná situace jako při vzniku samostatného Československého státu v roce 1918. Osobně se domnívám, že situace byla jiná. ČSR se od R-U neodtrhla, ale R-U se v důsledky prohrané války rozpadlo na několik nových samostatných států. Navíc, i kdyby se jednalo o odtržení ČSR a R-U by zůstalo jinak zachováno, tak by na to ČSR měla právo, jelikož R-U neumožnilo ČSR uspořádat referendum.

Naší další separatistickou zkušeností byla snaha o odtržení Sudetského pohraničí. V případě této situace hraje hlavní roli národnostní otázka. O směřování dané oblasti by měly rozhodovat domácí (tradiční) národy. Uznávám, že tento pojem je poměrně neostrý a někdy nelze přímo určit, které národy jsou či nejsou domácí, případně kdo patří k nějakému národu. Nicméně stále platí princip, že rozhodnutí záleží na domácích národech. Proč je to důležité? Protože někdy se státy, do kterých spadají problémové oblasti, snaží soustavně nahrazovat domácí obyvatelstvo svým vlastním. Krásně je to vidět na příkladu Tibetu, kam Čína stěhuje svoje obyvatelstvo, které brzy přečíslí etnické Tibeťany a pokud by pak bylo vyhlášeno referendum, tak by výsledek byl logicky pro setrvání, ale nerozhodovali by Tibeťané, ale Číňané, což je stejné, jako by o tom rozhodla čínská vláda bez referenda. Ono to je podobné i v tom Katalánsku, kde je velká spousta Španělů, hlavně policistů a správních úředníků. V Sudetech většinu obyvatelstva tvořili Němci, ale etnicky doma tam byli Češi. Němci se tam sice stěhovali a žili po staletí, ale to, že to trvalo dlouho, na podstatě věci nic nemění. Tedy o nezávislosti Sudet by měli rozhodovat sudetští Češi, a pokud by se oni rozhodli pro odtržení, měli by na to právo. Podobně je to s Kosovem, o jehož samostatnosti by měli rozhodovat kosovští Srbové, nikoliv Albánci.

Určit, který národ je domácí, je těžké a v některých případech přímo nemožné. Proto by se každá situace měla zvažovat individuálně, leč někde to určení není složité. Co se týče příslušnosti člověka k nějakému národu, tak to by mělo být zapsáno v jeho rodném listě, jelikož národnost, stejně jako pohlaví, je vrozená, bez ohledu na to, co se snaží sluníčkáři prosadit. Ostatně to je záměr snahy o rozbití lidské identity. Když bude národnost věcí volby, tak vám do vašeho rozhodování může kecat kdokoliv, kdo se přihlásí za jeho příslušníka a může rozhodovat o vás, což nemá se svobodou nic společného. To je stejné, jako by se neevidovala příslušnost k rodině a tak by si člověk nemohl nárokovat dědictví po rodičích a jejich majetek by brala vláda. Případně by se za člena vaší rodiny mohl přihlásit kdokoliv a nárokovat si část vašeho domova.

S právem národů na sebeurčení souvisí ještě jedna otázka. Měly by to dělat? V předchozí části jsem rozebral, jak by daný proces měl probíhat. Každý národ má právo na sebeurčení, a pokud se rozhodne pro samostatnost, mělo by se to respektovat a mezinárodně garantovat. Nicméně to, že na to mají právo a je třeba toto právo hájit a respektovat jejich rozhodnutí, ještě neznamená, že by to měly dělat.

Jak se říká v jednotě je síla a lidstvo by se mělo spíše sjednocovat, než rozdělovat, jelikož celek je více, než součet jeho částí. Představte si, že by se Evropa rozdělila na jednotlivé části. Česká republika by se rozpadla na Česko, Moravu a Slezsko. Velká Británie na Skotsko, Anglii, Wales. Německo by se rozpadlo na Bavorsko, Sasko, Porýní atd… Německo se skládá z 16 spolkových zemí, Itálie z 20 dříve samostatných útvarů a Francie z 18. Každá z těchto částí by se asi těžko mohla měřit s obry jako je Rusko, USA nebo Čína. Lze namítnout, že i tak by mohly jednat společně, ale dokážete si představit složitost takové domluvy? Když se malé regiony sjednotí, vzroste jejich význam a i schopnost vlastní obrany a to je hlavní smysl státu, zajistit vnější obranu.  Tento vývoj lze pozorovat napříč staletími. Stačí se podívat do minulosti, jak byla Evropa ve středověku rozdrobena a kolik konfliktů mezi jednotlivými částmi vznikalo. Přirozeným procesem se tyto malé celky začaly slučovat, až vznikly současné moderní státy, jako je Německo, Itálie, Francie, Španělsko či Velká Británie.

Jako námitku lze vnést Rakousko-Uhersko, které se naopak rozpadlo na samostatné národnostní státy a bylo to dobře. Aby nějaký stát mohl dobře fungovat, je třeba, aby byl tvořen jedním národem. R-U byla mnohonárodnostní monarchie, kde jeden národ (Rakušané) vládl národům ostatním. Takový stav lze udržovat z pozice moci, ale bude vždy jen dočasný. Proto se rozpadlo R-U proto se rozpadl Sovětský svaz a proto by se rozpadla Třetí říše i kdyby vyhrála válku. Proto se rozpadne EU, pokud bude tvořena jednotlivými národy.

Klíčem k úspěšnému přetrvání sjednocených států je vznik nového národa. Z Angličanů, Velšanů, Skotů a Irů se stali Britové. Z Bavorů, Sasů, Hesenů, Braniborů a dalších se stali Němci. Z Toskánců, Benátčanů, Neapolců, Sicilijců a mnoha dalších se stali Italové. Pokud by se z Britů, Němců, Francouzů, Čechů stali Evropané a jejich vlastí by byla Evropa jako jednotný stát, tak by takový stát mohl přetrvat dlouho. Ovšem tyto národy by společného státu musely vstoupit dobrovolně, přinést své tradiční území a žádný z národů by nesměl vládnout ostatním. A hlavně by se obyčejní lidé museli sami sebe identifikovat jako Evropané. Ale jak by to přesně mělo vypadat, by bylo na samostatný text.

Otázkou je, proč se tak neděje, proč nastává trend dělení? Protože státy jsou příliš velké a hlavně přebyrokratizované, aby mohly být efektivní. Přičemž tím velké nemyslím rozlohou, ale státním aparátem a množstvím věcí, do kterých stát zasahuje, či se je snaží řídit. Pokud je vláda místní a zná daný region a jeho potřeby, tak může efektivně řídit vetší množství záležitostí, ale pokud je vláda vzdálena, ať už prostorově nebo znalostně, tak její zásahy do běžného dění situaci v jednotlivých oblastech pouze komplikuje a to vede k nespokojenosti, kterou se jednotlivé oblasti snaží řešit separatismem. Pokud by centrální vláda zasahovali lidem do života co nejméně a zajišťovala by jen základní věci, jako je vnitřní a vnější bezpečnost a základní veřejné statky, jako je infrastruktura a většina věcí by byla ponechána v rukou místních samospráv (vedení obcí, maximálně krajů), tak by i Evropa mohla fungovat jako jeden stát. Problémem tedy není sjednocování, jako takové, ale přerostlá byrokracie a snaha vlády kontrolovat každou oblast života lidí. V jednoduchosti levicová politika.