Existuje řešení migrační krize? Aneb: Co teď a co potom? I

V minulých textech jsem se snažil pojmenovat problémy vedoucí k současnému dění, které není příliš příznivé. V tomto textu přednesu možná řešení, která jsou dle mého názoru správná.

Než se vrhnu na konkrétní kroky, které by měly být učiněny, tak je třeba si ujasnit několik věcí. Jednak jaká ta řešení vůbec mohou být. Na každý problém lze pohlížet dvěma pohledy a to pohledem normativním, tedy co je správné a pohledem pozitivním, co je možné. Je krásné, když je člověk idealista, ale „myslet to dobře“ nestačí.  Je potřeba k věci přistupovat s rozumem a někdy se nelze vyhnout nepříjemným rozhodnutím. Když máte člun pro deset lidí a sto tonoucích, takže i když máte soucit s každým z nich, tak jich můžete vzít jen devět. Když se budete snažit zachránit všechny, tak nezachráníte nikoho, jelikož sto tonoucích člun potopí. Pak je nezbytné učinit těžké rozhodnutí o tom, kdo bude žít a kdo se utopí. Také je třeba mít na vědomí, že nic není 100%. Tedy nelze dosáhnout řešení, kdy budou všichni spokojeni. Snaha najít takové řešení povede jen k tomu, že k žádnému řešení nikdy nedojde a pak nebude spokojen nikdo.

Je tedy smutným faktem, že veškerá řešení spočívají v rozhodnutí o tom, čí zájmy budou upřednostněny. Kdo tvrdí opak je buď hlupák, nebo má své skryté zájmy.  Někdo trpět bude! Otázkou je, kdo to bude? Pokud si nezačneme hájit své zájmy, tak budeme trpět my, Evropané, pod náporem migrace, která zničí náš způsob života a naši prosperitu, kterou jsme budovali po generace a naši předkové ji zaplatili svými životy. Pokud se vzpamatujeme a začneme bránit své území, tak trpět budou migranti, kteří se stanou bezprizornými. Zájmům koho dát přednost? Když toto rozhodnutí zredukujeme na nejzákladnější principy, tak stojíme před rozhodnutím, zda dát přednost svým blízkým, či cizím. Pokud přijmeme premisu, že všichni lidé jsou si rovni, tak jediné, podle čeho se lze rozhodovat, je blízkost. Pokud bych se měl rozhodnout, zda zachránit své dítě, nebo cizí dítě, tak zachráním své. To je naprosto přirozené. Stejně tak pokud by rozhodnutí bylo na rodiči cizího dítěte, tak zachrání své. Tedy pokud je rozhodnutí na nás, tak je zcela přirozené, správné a morální, rozhodnout se pro bezpečí našich dětí a zajistit jejich budoucnost. Znamená to, že budoucnost našich dětí bude možná vykoupena budoucností dětí migrantů, ale v druhém případě by byla budoucnost dětí migrantů vykoupena budoucností našich dětí. Bylo by jistě krásné, kdyby k tomuto nedošlo, ale situace už jednou je a je třeba ji řešit. Čím déle budeme čekat, tím více bude trpících.

Naše uvažování můžeme rozšířit na další faktory, jako je například vina na současné situaci. Je pravdou, že jistou část viny neseme i my a proto bychom měli pomoci. V první světové válce se rozpadla Osmanská říše, která regionu dominovala přes 600 let. Vítězné mocnosti Evropy vytvořily nástupnické státy, které nebyly příliš vhodně zvoleny a často nerespektovaly národnostní situaci. Hrály v tom roli jejich tehdejší zájmy. Toto je podíl viny, který na situaci neseme. Je to ale jen podíl a nikoliv podíl zásadní. Hlavní vina spočívá v tom, že tamní obyvatelé nejsou schopni vyjít jedni s druhými. Je tam velké množství zájmových skupin. Některé jsou tvořeny národnostně, některé nábožensky a některé materiálním prospěchem. Těchto skupin je obrovské množství a každá skupina fanaticky bojuje proti všem ostatním. Evropa na tom byla kdysi podobně, ale dokázali jsme se vyvinout a dnes spolu vycházíme v míru. Nebyl to lehký proces, ale to, že jsme to dokázali, nás posílilo. Obyvatelé Středního východu to mají o něco „lehčí“ v tom smyslu, že mají příklad toho, že je lepší spolu vycházet a spolupracovat, než se navzájem vraždit. Je pak naivní si myslet, že když nejsou schopni vyjít sami se sebou, tak budou schopni vyjít s námi. Své sváry si přinesou sebou a brzy bude Evropa vypadat jako dneska oblast Středního východu. Na současné situaci sice neseme část viny, to přiznávám, ale hlavními viníky jsou účastníci tamního konfliktu a to i obyčejní lidé, kteří mlčeli, když měli povstat proti islámskému radikalismu. Tedy následky by měly dopadnout hlavně na toho, kdo je způsobil. Můžeme namítat, že ten, či onen za to nemůže, ale prakticky nejsme schopni rozlišit míru viny jednotlivců a tedy k tomu nelze přistupovat jinak, než jako kolektivní vina národa, který se sváří kvůli hloupému náboženství.

Z výše popsaných důvodů máme právo hájit své zájmy a zájmy našich dětí. Evropa by se v situaci měla angažovat, to ano, přeci jen se nás to dotýká a částečně neseme odpovědnost, ale neměla a ani nemůže být tím, kdo situaci vyřeší. Daný problém si musí vyřešit tamní země a lidé, my můžeme jen pomoci. (O tom budu mluvit dále.) Evropa by v této věci měla zaujmout sebevědomý a asertivní postoj. Snažit se pomoci trpícím, to bezpochyby, ale hájit si svoji bezpečnost a svoje území. Nabídnout pomoc státům, které ji potřebují, ale nevnucovat se a nenechat se vydírat. Pokud to nějaký stát zkusí, tak ho nechat si s problémy poradit samostatně. Pomoci příkladem, radou, či být mediátory, ale nechat rozhodnutí na nich i za cenu toho, že se budou vraždit mezi sebou po generace. Byla by to jejich svobodná volba a my bychom ji museli ctít. Snažit se najít řešení, které pomůže co nejvíce lidem, ale nenechat se zatlačit do kouta a umět si říci, kde jsou hranice, které nepřekročíme, (respektive oni nepřekročí).

A teď už ke konkrétním řešením:

K řešení problémů lze přistupovat jako k léčení nemoci. Nejdříve se přistoupí ke zmírnění příznaků a následně se léčí nemoc samotná. Stejně tak je teď potřeba nejdříve utlumit následky migrační krize a dostat se z nejhoršího a pak jít k řešení příčiny problému.

V první řadě je potřeba se vypořádat s přílivem imigrantů do Evropy. Při tomto řešení je nutné být solidární. Evropská jednota stojí na solidaritě, a pokud chceme zůstat jednotní a silní, musíme být solidární a podělit se o zátěž, kterou nesou některé evropské země z důvodu migrace. Ne, nemám na mysli solidaritu s Německem a přerozdělování migrantů, které samo pozvalo, ale solidaritu se zeměmi chránící vnější hranici EU. Tyto státy na rozdíl od Německa, kde migranty pozvala jejich vrcholná představitelka, nenesou na náporu migrantů žádnou vinu. Mají povinnost chránit vnější hranice a to za normálních okolností činí, ale současná krize je výjimečný jev, který dosud neměl obdoby a tak je nutné ukázat, že Evropská solidarita stále existuje a pomoci jim s ochranou hranic. Toho můžeme dosáhnout buď zřízením evropské pohraniční stráže, nebo prostřednictvím pomoci jednotlivých států a to jak penězi, tak poskytnutím lidských i materiálních zdrojů. Pokud bude nápor migrantů příliš silný, tak i nasadit armádu (přeci jen je to její účel). Je to naše společná hranice a společně bychom ji v době krize měli bránit. Pokud udržíme vnější hranice, tak pak nebude třeba omezovat volný pohyb v rámci EU. Jistě, je bláhové si myslet, že jsme schopni uzavřít hranice tak, že neproklouzne ani myška. Nic není 100%! Nejde o to zadržet každého migranta, ale zadržet většinu, či podstatnou část, což vyšle signál, že Evropa není otevřená dokořán. Drtivá většina migrantů je vybavena mobily, které dle tvrzení pseudohumanistů nezbytně potřebují a tak se dá předpokládat, že přes sociální sítě se tento signál rozšíří stejně, jako se šířilo pozvání od pí. Merkel. I tak bude dost těch, kteří překročí hranice nelegálně, a podle toho by s nimi mělo být nakládáno. Jak řekl pan docent Robejšek: „Stát, který nekontroluje své hranice, neexistuje.“ S tím plně souhlasím a říkám to už dlouho. Hlavním smyslem, či úkolem státu je zajistit vnější bezpečnost. Překročení hranic bez povolení by se dalo odpustit, pokud by se jednalo o uprchlíky, ale uprchlíkem je člověk do té doby, než se dostane do prvního bezpečí. Pokud pokračuje dále, tak je migrantem (přistěhovalcem) a od nich už máme právo vyžadovat dodržování zákonů. Pro oblast Blízkého východu je bezpečná země Turecko, pro Střední východ Saudská Arábie, pro oblast Afriky pak Tunisko, Egypt, či Alžírsko. Je spousta bohatých muslimských zemí, které jsou mnohem blíže, než Evropa a tak nemusí riskovat život cestou, zmíněné země mají stejnou kulturu a tak pro migranty bude mnohem snadnější integrace a jsou schopné se o všechny postarat. Krom sociálních výhod a šíření islámu nemají migranti jiný důvod jít do Evropy.

Uzavření hranic pochopitelně nestačí, je to jen prvním krokem. Nelze nechat hromadit se tisíce, či miliony lidí před hranicemi. Dříve, či později by hranice vzali útokem a nám by nezbylo nic jiného, než je bránit silou, na což máme právo. Ale to by vedlo k masakru a snad nikdo nechce, aby situace došla až sem. Je třeba najít pro ně místo, či útočiště. Ta by měla být dvojího druhu a to uprchlické a detenční tábory.

Detenční tábory: Tyto tábory by měla zřídit a vést EU a umísťovat do nich migranty zadržené při pokusu o překročení hranic, nebo zachycené kdekoliv na území EU. Současná praxe, kdy jsou zadržení migranti rozmísťování po celé EU je šílená. Detenční tábory by měly být umístěny buď mimo Evropu, nebo na hranicích. EU má své území v Africe, které je v držení Španělska. Jedná se oblasti kolem měst Ceuta a Mellila. V případě naplnění těchto lokalit lze zřídit další tábory na některém z řeckých ostrovů, nebo v neutrální zóně na Kypru, kde jsou opuštěné domy a hotely. Míst by bylo více a tohle jsou jen moje návrhy, i když za tu Ceutu a Mellilu bych se velmi přimlouval. Podmínky tam musí být důstojné, ale nikoliv nutně luxusní. V současnosti tam nejsou žádná vhodná zařízení, ale lze tam narychlo zbudovat dočasné tábory, kam budou migranti přeneseni a po dobu jejich pobytu se budou podílet na stavbě stálejších zařízení. My dodáme provizorní ubytování, jídlo, materiál na stavbu, technologie a oni dodají práci. Nebudou se nudit a svůj pobyt si aspoň částečně odpracují. Každý migrant umístěný do těchto táborů bude řádně identifikován, například pomocí otisků prstů a jednou pro vždy ztratí právo na azyl, jelikož porušil zákon. Odtud by pak byli navraceni buď do zemí původu, nebo do uprchlických táborů.

Uprchlické tábory: U těch už je situace trochu jiná. Jedná se o tábory pro skutečné uprchlíky, tedy lidi, kteří prchají z nebezpečných oblastí. Měly by se nacházet na bezpečném místě, ale zároveň co nejblíže k daným oblastem, aby uprchlíci nemuseli překonávat velké vzdálenosti a riskovat tak svůj život. Tedy ideálně v nejbližší stabilní a bezpečné zemi. Otázka je, kdo by tyto tábory měl zřizovat. Ideální by bylo, kdyby to byly tábory zřízené prostřednictvím OSN, kde by se podílel celý svět. Bohužel OSN je již nefunkční organizace, která slouží jen ke zdržování a nátlakům. Nedá se tedy předpokládat, že by byla schopna jednat a něco řešit. Řešení tak zůstává na těch, kterých se situace přímo týká. Situace se pochopitelně týká samotných uprchlíků/imigrantů, dále pak nás, Evropy, ale i všech zemí Středního východu, nebo dokonce všech muslimských zemích, jelikož se jedná o příslušníky jejich kultury. Velice mě zaráží, že se pomoc očekává hlavně od Evropy, přičemž je nejen logické, ale i morálně správné, že by se o své potřebné měli postarat především ostatní muslimové. Proč se tak neděje, si domyslete sami. (Pokud nejste sluníčkář, tak Vám to jistě dojde.) Je spousta bohatých muslimských zemí, jako jsou Spojené Arabské emiráty, Saudská Arábie, Katar, Omán, které získávají miliardy dolarů za prodej ropy a zejména Saudská Arábie (dále jen SA) má dostatek prostoru nejen pro ubytování, ale i trvalé přijmutí všech uprchlíků. Disponují dostatečnými materiálními i finančními prostředky, volným prostorem, sdílejí stejnou kulturu, náboženství a mentalitu, mají morální povinnost se starat o své bližní a přesto nečinní. SA má k dispozici 100 000 luxusním klimatizovaných stanů pro ubytování poutníků do Mekky, je ochotna dát prostředky na výstavbu 200 mešit v Evropě, ale pomoci lidem ochotna není. Tedy hlavní povinnost by měly nést bohaté a stabilní země Středního východu, které by se měly snažit pomoci uprchlíkům, zbudovat pro ně bezpečné tábory a rozhodně by neměly zavírat oči, jako to dělá SA, nebo dělat z uprchlíků migranty tím, že je posílají dál, jako to dělá Turecko. Jak jsem psal výše, tak Evropa na situaci nese část vinny a proto by se měla také zapojit. Leč je třeba si uvědomit, že řešení není na nás a ani není v našich možnostech situaci vyřešit. Měli bychom jednat asertivně a s rozvahou. Nabídnout pomoc těm zemím, které se snaží pomáhat potřebným a to pomoc ve formě finanční, materiální, ale i organizační, či pomoci se zajištěním bezpečnosti uprchlických táborů. Je třeba si udržet tvář, což znamená, že my učiníme nabídku, dle našeho uvážení a dané země mají možnost ji přijmout, či odmítnout. Ale rozhodně si nemohou diktovat, jaká ta pomoc má být a brát si uprchlíky jako rukojmí, či nástroj nátlaku. Pokud naši pomoc odmítnou, na což mají plné právo, tak jsou v tom sami a veškeré následky jdou na jejich hlavu. Snaha domluvit se by měla být především z jejich strany. Ano, je velmi pravděpodobné, že když by k dohodě nedošlo, tak by to vedlo k utrpení spousty lidí a další migrační vlně. Nepřeji si, aby kdokoliv trpěl, ale pokud milujeme svobodu a máme ji za nejvyšší ideál, tak musíme respektovat i takovou volbu, která nám rve srdce. To je rozdíl mezi skutečnou morálkou a hédonistickou. Pokud by došlo k zesílení migrace, musíme hájit hranice a máme (měli bychom mít) detenční tábory. Pokud by naše pomoc byla přijata, tak z těchto táborů lze vybraným skupinám poskytovat dočasný azyl, ale je třeba pečlivě vážit komu. Dle mého názoru by se mělo jednat o křesťany, osiřelé děti, nemohoucí.

Pokračování v dalším textu, který bude zveřejněn v blízké době!