Dehumanizace a islám

Dehumanizace, česky též znelidštění, je jev (proces), který způsobuje, že jsme schopni se dopouštět ohavností, jako jsou genocidy a holokaust. V následujícím textu se budu zabývat tím nejhorším v nás a mluvit o velmi citlivých tématech, takže tento text nedoporučuji slabším a citlivějším povahám.

Začnu trochu netradičně a to otázkou, kdo z vás zná tři zákony robotiky od Isaaca Asimova? Určitě se najdou nadšenci, jako jsem já, kteří je dokáží citovat, ale jistě to nebudou všichni. Pro účely tohoto textu stačí ten první, nejdůležitější zákon, který zní: Robot nesmí ublížit člověku, ani dopustit, aby jeho nečinností bylo člověku ublíženo. Každý robot v jeho universu byl tímto zákonem vybaven a tak nebyl schopen člověku ublížit. (Ani ho to ani nenapadlo) A když nedokázal zabránit újmě člověka, tak to na jeho pozitronový mozek mělo takové dopady, že z robota zbyl jen kus plechu. (samozřejmě byly drobné niance, ale nezacházejme do detailu)

Proč to ale píši: Co my, lidé? Nemáte taky podobný program, jako roboti v Asimově díle? Možná vás to překvapí, ale takový program máme. Říká se mu empatie a zabraňuje nám ubližovat jiným lidem. Dle neurovědeckého zkoumání se ukazuje, že když člověk vidí, jak je druhému člověku ublíženo, tak se mu v mozku zaktivují stejné oblasti pro bolest, jako kdyby bylo ublíženo jemu a cítí tak stejnou bolest jako ten, komu je skutečně ubližováno. Jen si vzpomeňte, že když vidíte někoho říznout se, tak vámi projede vlna bolesti, jako by se to stalo vám. Tento mechanismus nám zabraňuje, abychom si navzájem ubližovali. Dává to smysl. Jsme skupinoví tvorové a naše přežití závisí na skupinové spolupráci. Kdybychom se navzájem mordovali kvůli každé drobnosti, tak bychom spolu nemohli vyjít a čerpat výhody spolupráce.

Určitě teď namítáte, že si lidé ubližují velmi často a máte pravdu. Vysvětlení je trojího druhu. V první řadě se jedná o psychopaty. Tedy lidi, kteří nejsou schopni empatie a adekvátních emočních reakcí. Naštěstí se jedná o extrém nikoliv standard a tyti psychopaté tvoří do 1 % populace. Pak jsou tu lidé, kteří jsou psychopaté jen v určitých situacích, ale to bychom šli moc podrobně. Dále je tu afekt, způsobený silnou emoční reakcí (strach, vztek, zlost, ale i vzrušení, chtíč, láska atd..). V tomto okamžiku nad námi přeberou kontrolu emoce a instinktivní reakce. Náš mozek opět nefunguje standardně, ale jedná se jen o velmi krátkodobý stav. A třetím důvodem je právě dehumanizace. Při ní lidé uvažují zcela při smyslech, ale přesto páchají příšerná zvěrstva.

Vraťme se ke zmíněnému zákonu robotiky. Kdo četl sérii o robotech, ví, že v závěrečném díle se objevili někteří roboti, kteří měli v programu tři zákony robotiky, a přesto byli schopni zabít člověka. Jak je tedy možné, že toho byli vůbec schopni a že nedošlo ke kolapsu jejich pozitronového mozku? Někteří již vědí, jiní tuší. Šlo o změnu definice člověka.  Pro danou skupinu robotů již nebyli lidé všichni lidé, ale pouze obyvatelé planety Solárie. (Jejich tvůrci.) Tedy když tito roboti zabíjeli občany ostatních světů, kteří přistáli na Solárii, tak nezabíjeli lidi a neporušovali tedy první zákon robotiky.

Podobně je to i u lidí. I nám brání empatie ubližovat ostatním lidem, jako robotům v tom brání první zákon. Ale když nějaké skupiny ve své mysli dehumanizujeme, tak již pro nás nebudou lidmi a nebudeme s nimi soucítit. My lidé máme v mozku takovou malou část, která nazývá Mediální prefrontální  kortex. Tato část mozku se aktivuje vždy, když nějak uvažujeme o člověku a propojuje části mozku, které jsou zodpovědné za logické a emociální uvažování. Když přemýšlíme o věci, tak se tato část mozku nezaktivuje a do procesu rozhodování se zapojí pouze logická část mozku. Proto o lidech a o věcech přemýšlíme zcela jinak. Vhodit do popelnice nepotřebnou věc je zcela v pořádku a nikdo se nad tím ani nepozastaví, kdežto vyhodit tam staré lidi nebo novorozence je něco strašného.  Bez dané části mozku bychom v tom neviděli rozdíl.

Jak je tedy možné, že se i přes tuto pojistku lidé dopouštějí zvěrstev, jako byl holocaust, při kterém byly systematicky vyvražděny miliony lidí. Fašisté postavili celou infrastrukturu k vyvražďování jiných lidí a přistupovali k tomu s racionálním kalkulem jak k nějakému výrobnímu procesu, kdy se snažili plnit normy a inovovat pro lepší efektivitu. Rwandská genocida, kde se jedna část obyvatelstva rozhodla vyhladit druhou. Na rozdíl od fašistického Německa se tohoto vyhlazování účastnili běžní lidé, kteří dostali mačety, protože byly nejlevnější a šli rozsekat své sousedy. Při tomto běsnění bylo na ulicích zmasakrováno 800 tisíc lidí. (Kdo neví, co se stalo ve Rwandě, tak si to prosím dohledejte, než budete číst dále.)

Podobných zvěrstev se událo mnohem více, genocida Arménů ze strany Turků, chování fašistického Japonska v Číně a dokonce to není ani výdobytek moderní doby. Vzpomeňme na zničení Kartága Římany, chování Čingischána, který soustavně vyvražďoval celé kmeny/národy. Leč pro potřeby textu budou stačit dva výše zmíněné příklady.

Mediální prefrontální  kortex z nás dělá lidi a brání nám v páchání násilí na jiných lidech. Ovšem dá se i vypnout. Pochopitelně ne čudlíkem, ale určitými procesy. Začněme těmi přirozenými. Evoluce nás vybavila možností tuto část mozku vypnout, jelikož to je z evolučního hlediska prospěšné a nezbytné pro přežití druhu. Příroda je někdy krutá a tak se v minulosti stávalo, že lidské skupiny dostaly do situací, kdy nemohli přežít všichni. Pokud by se snažili o přežití všech, tak by nepřežil nikdo a skupina a postupně i celý druh by vyhynul. Představme si pravěkou skupinu lovců a sběračů, která má nějaké své území, po kterém putuje a je tam tak akorát zdrojů, aby se skupina uživila. Když na dané území přijde jiná skupina, je logické, že se obě neuživí. Odejít jinam není řešení, protože všude je už nějaká jiná skupina. Oběma skupinám nezbývá nic jiného, než boj. A aby mohli příslušníci obou skupin bojovat, je třeba, aby nevnímali příslušníky dané skupiny jako lidi a neměli s nimi soucit. (Logická část mozku stále ví, že jsou to lidé, ale chybí tam ta emoční odezva, která zabrání násilí.) Toto čtenáři možná přijde velmi drsné, ale to je proto, že o tom uvažuje v bezpečí a pohodlí, kdy je jeho Mediální prefrontální  kortex v činnosti. Být v dané situaci, je jeho smýšlení jiné. Stejně tak je tohle to nejlepší řešení, o čemž svědčí i to, že se evolučně prosadilo. Kdyby spolu žili v míru nebo se spojili, tak by v zimě nastal hald a zemřeli by všichni. A i kdyby někdo přežil, tak by měsíce strádali a zemřelo by jich víc, než v boji. Prostě někdy bylo třeba bojovat s ostatními lidmi o zdroje, abychom jako druh přežili a proto nám evoluce umožnila dehumanizaci. Navíc se jedná o dočasné vypnutí, kvůli krizové situaci.

Druhým způsobem, jak člověk může projít procesem dehumanizace, je propaganda. Jak je zřejmé, tak se nejedná o přirozený proces, ale o záměrnou manipulaci, kdy je na základě společné charakteristiky identifikována určitá skupina, která může tvořit i většinu populace, leč většinou se jedná o menšinu a ta je pak postupně dehumanizována. Společná charakteristika může být rasa, sexuální orientace, náboženská či politické příslušnost, společenská třída atd… Je neustále poukazována na odlišnost dané skupiny, jsou jí připisovány negativa, která ani nemají a často jsou připodobňována ke zvířatům. Při rwandské genocidě měli Hutuové své sdělovací prostředky, které o Tutsiích mluvili jako švábech. Posluchač si pak podvědomě spojí Tutsie a šváby a bude o nich smýšlet podobně. Stejně tak to můžeme vidět i na válečných plakátech, kde je nepřítel vždy vyobrazen jako velmi ošklivý a často podobný nějakému zvířeti. Židé na předválečných plakátech jsou podobni krysám, Japonci opicím, spojenci zase jako prasata, kdežto vlastní vojáci jsou vždy znázorňováni jako krásní a ušlechtilí. Když novináři dělali rozhovory s vojáky v různých válkách, tak často říkají, že se snaží na nepřítele nemyslet jako na člověka. Když byli vyslýcháni dozorci z koncentračních táborů, tak nechápali, co udělali špatného. Vždyť to byli „jen“ Židi. Hutuové nezabíjeli Tutsijské lidi, ale jen šváby. Tedy v jejich očích se nedopouštěli ničeho špatného. Nejzákeřnější na tom je, že to působí podvědomě a postupně. Tedy si člověk ani nevšimne, že se jeho práh empatie s danou skupinou snižuje. Cílem toho není udělat z lidí vraždící stroje. Empatie klesne na nulu jen u velmi malé části ovlivněných lidí. Cílem je vytvoření mlčící většiny, která si řekne: „To, co se děje není správné a já bych to nedělal, ale daná skupina mi nestojí za případné potíže, nebo abych se kvůli tomu nějak vzrušoval.“ Pak už si může ten, kdo provedl dehumanizaci s danou skupinou dělat cokoliv. Najde dost ochotných a dost mlčenlivých, aby mu to prošlo. (Pochopitelně s tím jdou ruku v ruce i další procesy jako zastrašování, cenzura atd… dehumanizace není jediný proces, ale existuje.)

Teď si něco řekněme o tom, jak je snadné danou skupinu vyčlenit. Na toto téma dělal experimenty neurovědec David Eagelman, který zkoušel, jaké budou empatické reakce na bolest působené jiným lidem. Pokusím se to zestručnit, takže mě pak v komentářích necupujte, že to není podrobné. Vzal dobrovolníky, dal jim dotazník, který zjistil jejich náboženské přesvědčení (i zda jsou ateisté) a míru jejich jistoty. Pak těmto lidem na hlavy elektrody a začal měřit. V průběhu měření jim ukazoval obrázky rukou, do kterých bylo pícháno jehlou. Když bylo do ruky píchnuto, objevila se adekvátní empatická reakce. Pak začal přidávat k rukám popisky. Tedy o čí ruku se jedná, zda se jedná o ruku křesťana, muslima, ateisty atd… V případě že se jednalo o ruku někoho se stejným náboženským přesvědčením, tak pokusný subjekt vykázal standardní míru empatie. Pokud ruka patřila někomu z jiného náboženství, tak byla míra empatie nižší a klesala spolu s rostoucí mírou přesvědčení. Tedy pokud byl někdo „sváteční“ křesťan, tak jeho míra empatie byla o málo nižší, než byl standard. Pokud byl někdo fanatický křesťan, tak jeho míra empatie s ostatními náboženstvími byla prakticky nulová. Proto taky násilné činy páchají ti radikální věřící. Pak začal zkoumat koalice. Tedy řekl účastníkům, že tato náboženství jsou v koalici proti těmto náboženstvím. Pak lidé měli standardní míru empatie jak s příslušníky svého náboženství, tak s příslušníky těch, co s ním byli v koalici a menší se všemi ostatními. Zkoušel celou řadu variant a nejzajímavější byl tento: Vzal skupinu lidí, rozdělil je zcela náhodně na skupinu A a B. Ukázalo se, že tohle náhodné rozdělení stačilo, aby příslušníci skupiny A měli menší empatickou reakci s příslušníky skupiny B a naopak. Daní lidé se vůbec neznali, skupina neměla nic společného, žádnou minulost a byli její součástí sotva pár minut, přesto to mělo dopad na jejich vnímání. Stejný proces lze pozorovat ve Rwandě. Rozdělení na Hutu a Tutsi bylo jen papírové z koloniálních dob. Jedny od druhých nešlo nijak rozeznat a proto se koukali do občanských průkazů. Podobných experimentů je celá řada, třeba experiment Alberta Bandura z roku 1972, který vzal pokusné subjekty a řekl jim, že budou studentům pomáhat s učením (a on to bude zkoumat). Pokaždé, když student odpověděl špatně, měli mu dát elektrický šok. K dispozici měli několik úrovní šoku. „Omylem“ pak nechal zapnutý interkom a jednou se o studentech zmínil jako o fajn lidech a podruhé, že se chovají jako zvířata. Pokusné subjekty pak dávaly šoky větší intenzity studentům označených za zvířata. Není ale prostor pro rozbor všech.

A jak to vlastně souvisí s islámem? Islám má totiž dehumanizaci zabudovanou přímo v sobě. Každé náboženství obsahuje přesvědčení, že jeho stoupenci jsou ti vyvolení a výjimeční. „Vy jste lid vyvolený, Hospodinem milovaný.“ Ale jen islám má tvrzení, že člověkem je ten, kdo má pravou víru. „Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil.“ (30:30) Samozřejmě se najdou i jiné citáty, které budou v rozporu s tímto. Ostatně takto jsou koncipovány všechny náboženské texty, aby si tam kněží vždy našli to, co potřebují. Ale celkové kontextuální vyznění o vyvolenosti věřících v islámu je výrazně větší, než u ostatních náboženství. Zároveň jsou vyznavači islámu mnohem zatvrzelejší ve svém přesvědčení, než vyznavači jiných náboženství. Proto je snadnější muslimy radikalizovat, než jiné, protože jsou permanentně do určité míry v procesu dehumanizace. Zároveň u nich vzniká ta mlčící většina, (většina v rámci muslimské populace) která sice není radikální, ale proti chování radikálů nijak výrazně neprotestuje ani nebojuje. Proto v muslimských zemích mohou dlouhodobě přežívat různé extrémistické a teroristické organizace jako Al-Kaida. To může být do budoucna výrazný problém v Evropě. Až muslimové získají významné zastoupení v populaci, tak radikálové v jejich řadách budou páchat další a další zvěrstva, jak ostatně můžeme vidět v poslední době, kdy se stupňuje frekvence teroristických útoků. Mlčící většina se na tom sice nebude přímo podílet, ale bude to mlčky tolerovat a případně jim poskytne součinnost a bude je krýt. Úvaha mlčící muslimské většiny by mohla vypadat nějak takto: „To, co udělal, sice nebylo úplně správné a já bych to nedělal, ale na druhou stranu to byli jen nevěřící, které zmasakroval a tohle je můj bratr ve víře. Kdybych mu nepomohl, tak by ho zavřeli a to by bylo špatné. Navíc oni si za to vlastně mohou sami, že jsou nevěřící.“ Utrpení spoluvěrce (bude zavřený) je z jeho pohledu vnímáno závažněji, než utrpení nevřících, kteří byli zmasakrováni.

Samozřejmě se to netýká jen muslimů, i když u nich je riziko větší než u evropské populace. Ovšem jak vyplývá s Eagelmanova experimentu, tak k dehumaniazaci může dojít poměrně rychle. Stačí jen náhodné rozdělení, aby došlo ke zmenšení empatie s danou osobou. Lidé jsou evolučně nastaveni tak, aby uvažovali v pojmech MY a ONI a už pouhé označení nějaké skupiny za ty druhé stačí k tomu, aby míra empatie klesala. Čím budou rozdíly výraznější, tím bude empatie menší. Přičemž pojem My je vždy definován vymezením vůči těm ostatním. Tedy nelze, abychom všechny zahrnovali do skupiny My, jelikož by pak nebyli žádní Oni. Čím budou skupiny navzájem rozdílnější, tím snadnější pak bude dehumanizace jedné až všech skupin. Ta může proběhnout zcela spontánně přirozeným procesem v případě nějaké přírodní či ekonomické krize nebo může být vyvolána záměrně kvůli mocenským zájmům. Dané skupiny mohou žít spolu v souladu po celé generace a ani mezi nimi nemusí být žádný výrazný rozdíl či třecí plochy a přesto stačí malá odlišnost a někoho, kdo toho zneužije a dojde ke krveprolití. Jen si vezměme soužití Němců a Čechů v Sudetech. Ti vedle sebe žili bez vážnějších problémů celé generace, až přišel Hitler a i přes tisícileté soužití se najednou nemohli snést a došlo k rozdělení na My a Oni. I ve Rwandě žili někteří Hutu a Tutsi vedle sebe jako dobří sousedé a navzájem si hlídali děti a přesto pak jedni dokázali své sousedy bez lítosti zabít. Po staletí bylo všechno špatné svalováno na Židy, protože byli odlišní. To mluvím o lidech, mezi kterými nebyl žádný výrazný rozdíl. Teď si přestavte soužití muslimů, Afričanů a původních Evropanů. Ti jsou rozdílní na první pohled, takže dělení na My a Oni je zcela evidentní. Dokud budou muslimové zabírat jen malou část populace, může soužití fungovat. Většina se nebude cítit ohrožena a menšina bude malá na to, aby si vyskakovala. Ale jakmile jejich zastoupení začne nabývat na významnosti, začnou prosazovat své zájmy a vznášet požadavky a bude problém, protože ta rozdílnost začne být vidět.

Sluníčka si mohou nalhávat, že všichni lidé jsou stejní, ale i oni vidí, že lidé jsou různí a ať chceme nebo ne, tak to tak přinejmenším podvědomě vnímáme. Proto multikulturalismus nemůže fungovat. Dříve či později, může to být i za několik generací, se objeví někdo, ať z jakékoliv strany, který využije tuto rozdílnost, aby jedny poštval proti sobě a bude tu další genocida. Nebo se násilí a vzájemná nevraživost bude stupňovat až dojde k občanské válce. Extrémisté z jedné skupiny provedou útok na druhou a extrémisté z druhé to oplatí, což povede jen k dalšímu rozdělování společnosti. To můžeme vidět teď v Anglii, kdy místní začínají útoky oplácet. A ať se budeme snažit sebevíc, tak vždy budou nějací extrémisté. Sám multikulturalismus je extrémem. Bude úplně jedno, zda vedená Evropany proti přistěhovalcům nebo přistěhovalci vůči Evropanům. Budou umírat lidé a na vině budou zastánci multikulturalismu. Přičemž otázka nestojí jestli k tomu dodje, ale kdy?! Aby nějaká skupina lidí mohla fungovat, musí být jednotná. Vysoce homogenní skupina je stejně špatná jako vysoce heterogenní. Oba extrémy nepřinesou nic dobrého.

Lidé nejsou dokonalí a ve svém chování a myšlení máme zabudovány určité mechanismy, které nám v minulosti byly užitečné a přetrvávají do dnešních dob. Není to ani správné ani špatné, prostě to tak je a je třeba si to připustit a vyrovnat se s tím. To jen sluníčkáři zavírají oči před tím, co se jim nelíbí. Přijměme, jací jsme a zařiďme se podle toho. Chránit si své přeci není nic špatného. To je zcela přirozené. Špatné by bylo brát jiným, co je jejich, ale to chtějí právě sluníčkáři. Muslimové i Afričané mají svá tradiční území, svůj prostor pro život a já jim přeji všechno dobré, ať se jim tam daří. Ale musí si to vybudovat sami u sebe doma, nelze, aby si pro to došli k nám. Národy a kultury spolu budou vycházet v transkulturním světě. Tedy ve světě, kde budou žít vedle sebe. Každá kultura ve svém tradičním prostoru, ve vzájemné toleranci a respektu a budou spolupracovat na lepším světě pro všechny. Vzájemně se pak budou přibližovat, až dosáhnou vzájemné jednoty. Ale nelze toho dosáhnout tak, že všechny nuceně nahrneme na jedno území a budeme doufat, že se nepozabíjejí. To, že nechci, aby se můj soused ke mně nastěhoval, neznamená, že ho nemám rád nebo nenávidím. Stejně tak to neznamená, že nemůže přijít na návštěvu nebo s ním nebudu mluvit. Ale rozhodně nebude dělat dobrotu, když se celá ulice nastěhuje do jednoho domu.

PS: Omlouvám se za obsáhlejší text, ale jedná se o velmi složité téma, které nelze odbýt. Už takhle jsem původní text velmi ořezal.

PPS: Považuji za slušné odpovídat na každý komentář a obhájit své postoje. Bohužel já jsem jeden a komentujících bývá mnoho a zároveň se nechci uchylovat k odbytým krátkým reakcím, takže se předem omlouvám, pokud někomu neodpovím a zároveň si toto právo vyhrazuji.