Zákaz kouření. Ano či ne?

Zákaz kouření v restauracích je dalším tématem, které poslední dny rezonuje internetem a společností. Je to poměrně citlivé téma, protože se týká slabosti a závislosti některých lidí, svobody nás všech, ale taky našich peněženek. Rozeberu argumenty pro a proti a přednesu svůj pohled na danou problematiku.

Začnu přiznáním, že jsem ten bájný tvor, o jehož existenci mluví jen ti nejodvážnější a to ještě šeptem. Jsem abstinent! Tedy nekouřím, ani nepiju alkohol. Párkrát jsem zkusil vodní dýmku, ale nikdy jsem tomu nepropadl a ani ve svém okolí nemám příliš kuřáků. Kouření považuji za hloupý zlozvyk a každý, kdo kouří, v mých očích trochu klesne. Nevidím jediný důvod, proč by měl někdo vůbec kouřit. Ničí to zdraví, stojí to obrovské peníze za krátkodobý požitek a zasmradí to úplně všechno, takže člověk páchne jak vágus. Nejvíc mě to překvapuje u sociálně slabších občanů. Vždycky žasnu, když někdo s cigárem v ruce nadává, jak je všechno drahé a jak díky těm hamižným kapitalistům si nemůže nic dovolit. Suma sumárum kouření je špatné a lidé by kouřit neměli.

Nicméně i když kouření je špatné a kouřit je blbost, tak lidé mají svobodné právo dělat chyby a nelze jim v tom bránit. Lze je kritizovat, lze jim to rozmlouvat, lze je označovat za blbce, ale nelze jim v tom bránit. Tedy argument, že zákaz kouření je tu pro ochranu zdraví kuřáků neobstojí. Když si člověk chce dobrovolně zničit zdraví, má na to plné právo! Stát tu není od toho, aby se o lidi staral, jak si myslí socialističtí pseudohumanisté. (Nemám je rád a pracuji na obsáhlejším textu, kde vysvětlím proč.) Stát je tu od toho, aby lidem sloužil. Poskytuje svým občanům určité statky, za které mu my platíme daněmi. (Nebo by to tak aspoň být mělo) Ovšem s právem volby, u té hloupé obzvlášť, jde ruku v ruce i povinnost přijmout důsledky plynoucí z této volby. Když si člověk dobrovolně ničí zdraví, musí počítat s většími náklady na jeho udržení. Není správné, aby za jeho rozhodnutí platili ostatní. Všichni si platíme zdravotní pojištění. To je ale pro případ nezaviněné újmy zdraví. Takže pokud kuřák onemocní nějakou nemocí spojenou s kouřením, třeba rakovinou plic nebo hrtanu, tak by si léčbu měl hradit z vlastních peněz. Pokud se zraní nebo onemocní jinou nemocí, tak by se to hradilo z pojištění. U nekuřáka by se ze zdravotního pojištění hradily všechny nemoci. Nekuřáci by to mohli řešit komerčním pojištěním proti těmto rizikům. (Nabízí se další implikace tohoto principu, ale teď řešíme kouření.)

Stav: 1:0 proti zákazu.

Problém nastává, když volba jednoho člověka zasahuje do svobody druhého. Svoboda neznamená, že si člověk může dělat, co chce. Svoboda jednoho člověka končí tam, kde svoboda jiného začíná. Kdyby ne, tak to není svoboda, ale anarchie. Když člověk cokoliv činí, tak musí vždy zvážit, zda tím nezasahuje do něčí svobody. V textu budu používat analogii s hudbou, protože to bude zřejmější. Dané principy, ale platí i pro kouření a jiné činnosti. Člověk může poslouchat cokoliv a kdykoliv chce, ale vždy tak nahlas, aby nerušil ostatní lidi a pokud už je ruší, tak musí své chování upravit. Když já poslouchám přes sluchátka hudbu z mobilu, tak mám vždy nastavenou takovou hlasitost, o které si myslím, že nebude rušit ostatní, třeba cestující v tramvaji. Mohu se mýlit. V takovém případě bych hudbu na výzvu ostatních ztišil. Stejně tak je to s tím kouřením. Člověk může kouřit a kouření, jako takové, mu nemůže nikdo zakazovat. Ale měl by se chovat ohleduplně, třeba si nezapálit v té tramvaji, a když už to udělá, tak po upozornění ze strany ostatních cestujících cigaretu típnout. Prostě každý kuřák, který si zapálí, by si měl nejdříve rozmyslet, zda tím nebude někoho obtěžovat či mu škodit. Pokud budou kuřáci jednat ohleduplně, není třeba žádných zákazů.  Pokud se lidé k sobě nechovají ohleduplně a nerespektují svobodu, tak je třeba zákonů, jako donucovacích prostředků k tomu, co by mělo být zcela samozřejmé.

Stav: 1:1

Ovšem výše zmíněné neplatí pro soukromý majetek. Zde platí zásada: Můj dům, moje pravidla. Doma mohu poslouchat hudbu tak, aby rušila návštěvu, ale ne tak nahlas, aby rušila sousedy u nich doma. Návštěva má pak možnost odejít nebo vůbec nechodit. Stejně tak když si člověk doma zapálí, tak jeho právo na kouření je nadřazené právu návštěvy na vzduch bez kouře. Ovšem návštěva má právo odejít nebo nechodit vůbec k někomu, o kom ví, že kouří a nebere si servítky. Nemá ale právo požadovat po kuřákovi, aby doma po dobu jejich návštěvy nekouřil. Kouř ale nesmí jít k sousedům a obtěžovat je na jejich pozemku. Samozřejmě to nejde hnát do extrému. Majitel by nemohl návštěvu zabít, znásilnit nebo okrást, ani donutit dělat něco, co nechce, přestože je na jeho pozemku a platí jeho pravidla. A to proto, že by následky byly trvalé a jejich dopad by zasahoval i mimo jeho vlastnictví. V případě nucení, může návštěva odejít.

Stav 2:1 proti zákazu.

 Teď se ale nabízí otázka: Jsou restaurace soukromý majetek, pro který platí zásada můj dům, moje pravidla? Je pravdou, že každá restaurace někomu patří a je tedy soukromým majetkem, ale lidé tam mohou přicházet, aniž by měli svolení majitele. Ke mně domu může přijít jen, komu to já dovolím. To u restaurace neplatí. Dále v restauracích nekouří majitel, jehož práva jsou nadřazena, ale „návštěva“, která svým konáním zasahuje do svobody jiné „návštěvy“. Pokud by pro soukromý komerční podnik, a to nejen restaurace, platilo princip můj dům, moje pravidla, tak by majitel mohl určit, čí svoboda je nadřazena a ti, kteří s jeho pravidly nesouhlasí, tak by měli právo tam nechodit. Ovšem to by se pak týkalo jakýchkoliv pravidel. Nejenom toho kouření. Majitel by mohl třeba zakázat vstup určitým skupinám na základě rasy, pohlaví, orientace, náboženského či politického přesvědčení nebo jen proto, že se mu někdo nelíbí. Představte si, že přijdete do restaurace, majitel za barem na vás koukne a prohlásí: „Ty jsi ale držka, kdo se na tebe má koukat?! Vypadni, tebe tu nechci!“ Stejně tak by majitel firmy mohl svým zaměstnankyním nařídit, že budou v práci „nahoře bez“. Zaměstnankyně by samozřejmě měly právo u něj nepracovat. Také by měl právo nezaměstnat příslušníky určitých etnik nebo pohlaví. Pokud by pro komerční zařízení neplatil daný princip, tak by pro ně platilo to, co pro veřejné prostranství. Tedy kuřáci mohou kouřit, ale jen tak, aby to nevadilo ostatním, což je v uzavřeném prostranství velmi obtížné, ba dokonce nemožné. Pokud to kuřáci nejsou schopni dodržet, musí přijít zákaz. V naší společnosti neplatí pro soukromé podniky princip můj dům, moje pravidla.

Stav 2:2

Dalším argumentem je, že pokud člověku vadí kouř, má právo do hospody nechodit. Leč tento argument neobstojí, protože by se dal použít i pro tramvaje nebo ulice. „Vadí ti, že já tu kouřím? Tak si buď nech poškozovat zdraví, kvůli mému zlozvyku nebo nejezdi tramvají. Nechoď po ulici atd... Takhle by to fungovat nemohlo. Kouření je špatná věc a ten, kdo dělá špatnou věc, by se měl přizpůsobovat.

Text se už celkem protahuje a tak to shrnu: Zákazy nejsou dobré a mělo by se k nim přistupovat až v té nejkrajnější situaci. V ideálním světě by lidé nekouřili, a když už by kouřili, tak by se chovali ohleduplně. Ne proto, že by je k tomu někdo nebo něco nutilo, ale prostě proto, že je to tak správné. A nebylo by třeba tohle vůbec řešit. Jenže my nežijeme v ideálním světě a pak se musí sahat k zákazům. Tedy souhlasím se zákazem kouření na veřejných místech. Co se týče restauračních a jiných komerčních zařízení, tak tam záleží na tom, jak je definujeme. Pokud připustíme, že má majitel nad zařízením 100% moc, tak jsem proti zákazu kouření v těchto zařízeních a ať si majitel sám rozhodne a jeho slovo bude zákonem. Ale pak musíme přijmout, že se u těchto zařízení začnou objevovat i jiná pravidla dle libovůle majitele. Pokud připustíme, že pro tato zařízení neplatí to, co pro soukromé domovy, třeba, že nemůže vstoupit kdokoliv, tak je zákaz kouření na místě. Osobně se klaním spíše k první variantě s tím, že když bych měl restauraci, tak bych povolil vstup každému, kdo respektuje pravidla slušného chování a zakázal v ní kouření. Ale také bych respektoval, že jiná zařízení to mají jinak.

Toť můj pohled na věc. Pusťte se do mě!