Můj dům, můj hrad. Aneb: Jak přistupovat k cizincům.

Tento text se mi v hlavě válí již nějakou dobu a nedávná kauza černocha v Lidlu mě přiměla ho konečně hodit na papír. Můj názor na danou kazu si můžete přečíst v textu black Wednesday v Lidlu. Zde se budu věnovat úvaze nad tím, jaká by měla být politika každé země vůči cizincům.

                Často slýchávám argument, že migrace je přirozený jev. S tímto argumentem plně souhlasím. Migrace je zcela přirozená, vždy k ní docházelo a vždy k ní docházet bude. Ale stejně tak, jak je přirozené, že se jedni stěhují za lepším, tak stejně přirozené je, že si ostatní hájí své. Jaký bude výsledek, pak záleží na schopnostech jednotlivých stran. Je to stejné, jako bychom chtěli rozhodnout, zda je špatný lev, když chce sežrat gazelu nebo gazela, když chce, aby lev umřel hlady. Snaha zachovat se a uhájit si své, není projevem nenávisti, rasismu či xenofobie. Jedná se o zcela přirozený jev.

                Jaký by tedy měl být vztah vůči cizincům? Lidem odmítající multikult, ke kterým se hrdě hlásím, je často přisuzováno, že by chtěli svou zemi izolovat a pokud možno zamknout hranice a zahodit klíč. To je pochopitelně nesmysl a výmysl sluníčkářů, kteří nemají žádné relevantní argumenty na obhajobu svého postoje a tak buď používají prázdných hesel, nebo vkládají svým sokům do úst něco, co neřekli, ale dobře se proti tomu bojuje. Každá země potřebuje kontakt nejen se svými sousedy, ale i s celým světem. Otevřenost je velice přínosná věc. Ve světě se máme toho hodně co naučit abychom se mohli stát lepšími lidmi, což je smyslem bytí. Ovšem nesmí se to dělat tak extrémisticky, jako to chtějí sluníčkoví vyznavači multikultu.

                Osobně nemám nic proti cizincům, pokud sem přijedou studovat, pracovat, podnikat nebo i jen žít, protože naše země je jedna z nejkrásnějších na světě. Ovšem musí se tu chovat jako slušní hosté. Tady by mohl můj text skončit. Leč umím si představit námitky typu: „Co to znamená chovat se jako slušný host?“ Pokud někdo neví, co to je slušné chování, tak je mi ho upřímně líto, ale již znám své oponenty natolik dobře, že si umím představit jejich problémy s tímto pojmem. Řekněme si tedy, jak by se měl slušný host v cizí zemi chovat. To neplatí jen pro cizince u nás, ale i pro nás v cizí zemi:

                Od cizince v naší zemi neočekávám nic víc či míň, než co bych očekával od návštěvy v mém vlastním domě. Ona vlast je domovem národa, takže analogie bude stejná.

                V první řadě očekávám, že návštěva nevstoupí bez dovolení. Jak říká pan docent Robejšek: „Stát, který nekontroluje své hranice, neexistuje.“ Stejně tak pokud nerozhodujete o tom, kdo k vám domů může přijít, není to váš dům. Situace je jiná, pokud cizinci hrozí bezprostřední nebezpečí. V takovém případě je nelegální překročení hranice pochopitelné. Ovšem podstatné je tam slovo bezprostřední či akutní. Pokud lidé prchají z válečné zóny, jsou to uprchlíci do okamžiku, než se dostanou na první bezpečné místo. Pokud pokračují dál, jsou to již migranti a musí respektovat potřebu dovolení vstupu. Sýrie přímo nesousedí s Evropou, a tedy Syřanům vstupujícím na území EU nehrozí bezprostřední nebezpečí.

                Jako druhou věc musí slušný host akceptovat nadřazenost mých pravidel nad jeho. Pokud se u mě doma nekouří, tak si slušný host u mě cigaretu nezapálí. Pokud bez ní nemůže být, tak na návštěvu nepřijde. Stejně tak to je u cizinců v jiné zemi. Mohou si v soukromí ponechat své zvyky a tradice, ale musí respektovat, že domácí zvyky a tradice jsou nadřazeny. Tedy pokud se jejich zvyky dostanou do rozporu s našimi, tak naše zvyky mají vždy přednost. Kdokoliv toto nechce přijmout, má svobodné právo k nám na návštěvu nechodit. U nás je nucené zahalování žen považováno za ponižující a je v rozporu s naším postojem k rovnosti pohlaví. U nás je zvykem jíst vepřové maso, takže cizinci mohou odmítnout jíst vepřové, ale nepomohou požadovat žádnou náhradu nebo dokonce abychom ho my jíst přestali, jak se běžně děje v západních zemích, kde mizí z jídelníčků veřejných škol. U nás se slaví Vánoce, a pokud někoho urážejí, má opět právo nejezdit do země, kde se slaví.

                Za další se slušný host nestane přítěží pro hostitele. Pokud ke mně někdo přijde na návštěvu, tak se k němu budu chovat pohostinně, ale bude vždy na mě, co a kolik hostovi nabídnu. Rozhodně si host nemůže klást požadavky, co vše by ode mě měl dostat. Nárok nemá vůbec na nic a vše, co dostane, bude projevem mé ochoty a dobroty, nikoliv povinnosti. Pokud se domnívá, že nejsem dobrý hostitel, nemusí chodit na návštěvu. Také očekávám, že host pro mě bude přínosem. Přinese do mého domu radost, pohodu a veselí, nikoliv nenávist. V případě cizince to znamená, že bude schopen a ochoten se o sebe postarat a nestane se zátěží sociálního systému.

                A poslední, leč nejdůležitější vlastnost dobrého hosta je, že nebude žádat můj domov pro sebe. Tedy vždy zůstane hostem a nikdy se nestane panem domácím a to bez ohledu na to, jak dlouho se zdrží. Slušného hosta u sebe uvítám tak dlouho, dokud u mě bude chtít zůstat a dokud bude slušným hostem, ale musí počítat s tím, že ať se mu u mě líbí sebe víc, tak můj dům je mým hradem a nikdo jiný na něj nemá právo.[1] Stejně tak Čechy patří pouze Čechům a nikdo jiný na ně NEMÁ PRÁVO. Evropa patří pouze Evropanům a Keňa zase Keňanům. To je zcela přirozený řád věcí a jeho obhajoba není ničím extrémním. Naopak jedním extrémem by bylo hlásat, že Češi mají právo na Keňu nebo Sýrii, stejně tak je projevem extrémismu obhajoba nároku neevropanů na Evropu. Čechy patří Čechům proto, že tu po generace žijeme a budujeme naši vlast. Jedná se o jeden ze základních axiomů, jako když řeknu, že voda je mokrá nebo 1+1=2. Tak to prostě je a jinak to zdůvodnit nejde.

                Můžeme být vůči světu otevření a přesto si udržet svoji nezávislost a suverenitu. Multikulturalismus není jedinou cestou k otevřené a prosperující společnosti. Je tu i transkulturalismus, kdy každá civilizace vzkvétá ve svém tradičním prostoru a vzájemně spolu spolupracují na bázi vzájemné rovnosti a tolerance, leč žádná nezískává na úkor té druhé. Multikult má celou řadu negativ, o kterých jsem již psal v mých předešlých textech, tak se ptám: „Proč setrvávat na této cestě, když existuje mnohem lepší alternativa?“

To, že nechci, aby se ke mně soused nastěhoval, ještě neznamená, že ho nenávidím.

Mohu mít souseda rád a krásně s ním vycházet. Můžeme spolu spolupracovat na společných projektech, ale přesto nebudu toužit po tom, aby se ke mně nastěhoval a nehodlám se kvůli tomu cítit nijak špatně, bez ohledu na to, jak vehementně mi to sluníčkáři a multikultisté podsouvají.

Obhájci multikulturalismu se často ohánějí svobodou. Já jsem hrdým zastáncem lidské svobody. Svoboda je pro mě tím největším ideálem. Proto mě vždy trápí, když je překrucována až se z ní stane zvrácený odraz sebe samé. Svoboda neznamená, že si lidé mohou dělat cokoliv, co se jim zlíbí. Svoboda jednoho člověka končí tam, kde svoboda jiného začíná. Jedním ze základů svobody je právo na majetek. Právo něco vlastnit. Posuďte sami, zda byste se cítili svobodně, pokud by vám kdokoliv beztrestně mohl sebrat něco, co je vaše. Asi moc ne že?  Co to ale znamená něco vlastnit? Vlastnictví nějaké věci projevuje tím, že můžete rozhodovat o jejím osudu. Kdo vlastní nějakou zemi či stát? Ten, kdo rozhoduje o jejím osudu, což jsou aspoň oficiálně její občané. Občanství pak můžeme chápat jako jistou akcii na stát. Pokud tedy cizinci získávají občanství, tak vlastně získávají i podíl na rozhodování o směřování státu. Pár jedinců nic neznamená, ale co když se jednou dostaneme do situace, že jich bude většina? Komu pak bude patřit kdysi naše zem? Pokud věc získá někdo jiný, bez souhlasu původního majitele není to krádež?

[1] Pochopitelně ještě má rodina, ale mezi sebe a mou rodinu kladu rovná se.