Právo na důstojný život.

V poslední době pseudohumanisti používají při obhajobě migrace argument, že každý má právo na důstojný život. V následujícím textu tedy rozeberu jak to s tím právem na důstojný život dle mého názoru je.

Z celého srdce bych si přál, aby každý člověk na zemi mohl žít důstojný, spokojený a bezpečný život. V tom se s pseudohumanisty shodnu, ale neshodneme se na cestě, jak lze k tomuto ideálu dospět.  Důstojný život není něco, na co má každý univerzální nárok. Jedná se o „věc“, kterou si člověk musí vydobýt. Důstojný život nelze získat tak, že ho někdo někomu dá či si pro něj někdo někam přijde jako pro nárok.

Je pravdou, že Evropa má vyšší životní standard než většina světa, který pramení z jejího bohatství a prosperity, ale je snad prosperita nerostnou surovinou, která se nachází jen na pár místech světa a nelze ji nalézt někde jinde? Myslím si, že nikoliv. Prosperita je obsažena v lidech a způsobu jejich myšlení. Prosperitu tedy nelze implementovat z vnějšku nebo si pro ni někam přijít. Prosperitu lze získat změnou myšlení a postoje ke světu kolem nás. Přijetím za své zásady svobody a rozumu. Pokud k tomuto společnost dospěje, bude prosperující bez ohledu na to, zda se nachází v Evropě nebo kdekoliv jinde na světě a její členové budou mít důstojný život. Stejně tak pokud tyto zásady nepřijme, tak jí nepomůže přesun do jiné části světa, protože problémy, před kterými utíká, si ponese s sebou.

I Evropa byla v minulosti barbarskou zemí. V dobách, které jsou dneska označovány jako Temný středověk, bylo postavení nevolníků na úrovni dobytka. Náboženský dogmatizmus potíral projevy rozumu, vědu a filozofii a celé období bylo charakteristické neustálými vojenskými konflikty. Přesto naši předkové dokázali odvrhnout náboženský fanatismus, dát přednost rozumu a vědě před církevním dogmatismem a rázně oddělit náboženství a stát. Přijali jsme ideály svobody a rovnosti a podařilo se nám porazit otroctví. Cesta to byla velmi těžká a plná smrti a utrpení. Vzpomeňme na náboženské války katolíků s protestanty od 15. století do počátků století 18. (připouštím, že mohou být různé názory na vymezení tohoto období, ale pro tento text je to vcelku nepodstatné) Následované šířením ideálů humanismu (svobody, rovnosti, rušením nevolnictví, otroctví) a pádem či transformací Evropských monarchií. Prodělali jsme dvě světové války, které byly nejkrvavějšími konflikty v lidské historii, ale také nás naučily žít spolu v míru. Vším, čím jsme si prošly a co naši předkové zaplatili utrpením a životy utvářelo naši společnost a každá překonaná krize nás posunul blíže současnému stavu věcí. To, čím jsme si prošli a co jsme překonali, změnilo naši podstatu, naše vnímání světa a hodnotový systém. Zůstalo to zachováno jako zkušenost obsažené v exteligenci. (Povědomí společnosti) Přičemž se jedná o proces, který nelze nikterak obejít, uspěchat, či implementovat zvenčí. Je to jako podvádění při učení. Člověk sice vypadá chytře, ale v praxi se ukáže, kdo se něco opravdu naučil.

Dokážu si představit, jak někteří čtenáři protestují, že nikdo z nás nebojoval ve třicetileté válce, nebyl u boje proti otroctví, či se neúčastnil bojů za rovnoprávnost žen. Já se díky svému věku nemohl účastnit ani bojů proti komunismu. Přesto jsem v minulém odstavci používal slovo my a domnívám se, že oprávněně. Sám sebe nevnímám jako jedince vytrženého z kontinuity, ale jako součást linie mých předků a mých potomků. Každá generace staví na tom, co vybudovaly generace předešlé. To se netýká jen materiálních zdrojů, ale i duševního vlastnictví, jako je úroveň technologické a společenské vyspělosti. Děti od svých rodičů přijímají hodnotový rámec a způsoby uvažování. Je pak naší výsadou, že zdědíme bohatství po předcích, naším právem ho rozšířit a povinností toto bohatství předat našim dětem. (Přičemž blaho našich dětí by nám mělo být přednější, než cokoliv jiného.)

Toto platí všude na světě nejen v Evropě. Je mi líto trpících všude na světě i muslimů ze Sýrie a celého Středního východu. Bohužel jejich předkové nedokázali odvrhnout náboženský dogmatismus a oddělit náboženství od státu. Nedošli poznání, že rozum je víc než víra. Nepřijali ideály svobody, tolerance a rovnosti všech a nenaučili se žít spolu v míru. Ano, v tomto ohledu jsou zaostalejší než my. Jejich současná situace je důsledkem těchto faktů a i když to může působit krutě, tak si tímto musí projít a dokázat se s tím vypořádat sami, stejně jako to dokázala Evropa. Když se jim to podaří, tak pak nastoupí cestu k prosperitě. Běžní lidé musí bojovat za svá práva a za to, co považují za správné. Musí najít shodu a společně se postavit proti náboženským fanatikům a diktátorům. Tento boj nebude snadný, ale bude to to, co je změní a postaví na cestu k míru, prosperitě a důstojnému životu. Pokud ovšem před tímto odejdou do Evropy nebo jejich boj vybojují jiní, tak nedojde k jejich vnitřní změně a všude tam, kam přijdou, to za nějaký čas bude vypadat jako teď v jejich domovině. Tím, že přijmeme tyto migranty, jim sice pomůžeme ulevit od momentálních problémů, ale zabráníme projít si tím procesem, který nese zkušenost a v důsledku jim znemožníme se vyvinout. Krize, jaká je teď v Sýrii, ale i jinde, jsou spojeny s utrpením jednotlivců, ale zároveň vytváří tlak na sjednocení společnosti proti této krizi a tlak na ochotu změnit sebe samé. Jednotlivci sice trpí a je mi jich strašně líto, ale společnost se vyvíjí.

Chápu motivy migrantů, kteří migrují ze svých zemí. Osobně bych nechtěl žít v zemi, kde je upíráno právo žen na vzdělání, kde je útlak na denním pořádku a kde probíhá boj s náboženskými fanatiky. Ovšem útěk není řešením. Řešením je danou zemi změnit. I kdysi v Evropě bylo ženám upíráno právo na vzdělání. Evropanky ale neutekly jinam, (ono ani nebylo kam) kde by jim toto právo bylo dáno, ale bojovaly za něj a tak se Evropské země změnily v země, kde ženy mohou studovat. Když muslimky utečou ze svých zemí, místo boje za zrovnoprávnění, tak se nic v jejich zemích nezmění. Když muži místo boje za svobodu a boje proti náboženskému fanatismus utečou do bezpečí, tak se v jejich zemi nic nezmění. Stejně jako naši předkové bojovali za lepší svět pro nás, tak teď oni musí bojovat za lepší svět pro jejich děti. Jiná cesta není. Pokud za ně jejich boj vybojujeme my, tak po jejich návratu do vlasti se vše brzy vrátí do starých kolejí. Pro tamní současnou generaci je to nezáviděníhodná situace, ale takový je život. Ten není vždy „fér“.

Oproti Evropě to mají ostatní národy snadnější, jelikož již mají k dispozici příklad, že toho lze dosáhnout a jak toho lze dosáhnout. My teď musíme být tvrdí a neumožnit jim se krizi vyhnout. Je to stejné, jako když rodič za dítě vyřeší každý problém. Krátkodobě mu uleví, ale dlouhodobě mu škodí. Proto nazývám vítače migrantů pseudohumanisty, jelikož jejich pomoc se na první pohled zdá humánní, ale v důsledku škodí. Pramení to z jejich slabosti, hlouposti nebo hédonistického uvažování.

P. S.:

Tento princip platí ve všem. Když se odstraní důsledky hlouposti a lenosti, například silným sociálním státem, tak začne přibývat hloupých a líných. Když člověk, který bude flákat školu a posléze práci bude moci žít z dávek, tak bude přibývat těch, co budou tyto věci flákat. Když stát umožní oddlužení těch, kteří si půjčili na spotřebu, tak bude přibývat těch, co se budou zadlužovat. Když zachrání ty, co nemysleli na budoucnost, bude jich přibývat.