Existuje řešení migrační krize? Aneb co teď a co potom? II

Tento text navazuje na můj předešlý, kde jsem zabýval otázkou „co teď?“ a v tomto textu se zabývat řešením otázky „a co potom?“ Tedy kroky představené v tomto textu nebudou tak přímočará a jejich realizace bude trvat delší dobu.

Obrana hranic a zřízení táborů mimo, či na okraji Evropy by měla být teď naší prioritou, ale je to řešení pouze následků nikoliv příčiny. Řešit příčinu bude náročnější a to jak časově, tak rozumově. První věc, kterou si musíme uvědomit je, že to problém oblasti států Středního východu, nikoliv problém Evropy. Nás se to pochopitelně dotýká, ale dotýkají se nás důsledky, nikoliv příčina. Své problémy si musí vyřešit sami a to z několika důvodů:

1. Když se jedni vměšují do záležitostí druhých, tak to vždy přinese více škody, než užitku. Současná nestabilita regionu je dána tím, že současné státy byly uměle vytvořeny v první polovině minulého století a to bez pochopení tamní národnostní situace. Podobně na tom je i Afrika, jen vzpomeňme na genocidu ve Rwandě.
2. Nejvyšším ideálem je ideál svobody. O svobodu a její maximalizaci bychom vždy měli usilovat. To ale znamená respekt k rozhodnutím druhých, i když s ním nesouhlasíme a i když pro něj může mít nepříznivé následky. Islám je ideologie zla stejná, jako fašismus a právo šaría je totalitní nástroj, ale i přesto lidé mají právo si tuto cestu ve svých zemích zvolit. Stejně tak mají právo na svobodu, ale i diktaturu.  Nechme je rozhodnout se sami a nést důsledky svých činů.
3. Důsledky špatných rozhodnutí mohou být velmi nepříjemné, ale i takové nesou aspoň zkušenost. Tamní obyvatelé se musí naučit stát na vlastních nohách a své problémy řešit sami a to se nikdy nenaučí, pokud jim budou řešení implementována odjinud. Neustále zásahy a záchrana může být myšlena dobře, ale v podstatě brání vývoji a tak budou neustále na této pomoc závislí a nikdy se nenaučí si své problémy řešit sami a současná situace se bude opakovat. Křesťanství a Evropské země na tom byly v minulosti podobně a díky tomu, že jsme dokázali své problémy překonat, jsme tam, kde jsme dnes.

Co bychom tedy měli udělat? Evropa by měla jít příkladem. Příkladem, že zbavit se náboženského dogmatismu a nahradit ho ideály svobody a rozumu se vyplácí.  Že je lepší vzájemně spolupracovat, než si jít po krku a že rozum je lepší, než náboženství jednoho pedofila. Bude pak jen na nich, kdy si to uvědomí a kdy se vydají na tuto cestu. Pokud ne, bude to jen jejich volba, kterou my musíme respektovat, ale pak musí přijmout následky a je velmi pravděpodobné, že zatímco my se vydáme do vesmíru, tak oni upadnou v zapomnění. Pokud nás požádají o pomoc, tak vystupovat v roli mediátorů, tedy jako nezávislí zprostředkovatelé jednání mezi znesvářenými stranami a v této roli podporovat vznik národnostních států. Přičemž můžeme být pouze rádci a rozhodnutí nechat na nich.

Uzavření Evropských hranic a nepřijímání ekonomických migrantů vyvolá tlak na země Středního východu, aby začaly problém řešit. V současnosti přebíráme odpovědnost my a to umožňuje zemím Středního východu držet se stranou, do problému se nezapojovat a nešpinit si tak ruce. Přijímáním imigrantů říkáme, že je správné před problémem utéci a fanatici z islámského státu mají volné pole působnosti, jelikož ti kteří by proti nim měli bojovat, vyklidí prostor a místo odporu mladých mužů narazí islamisté jen na bezbranné ženy, děti a starce. Když nebudou mít možnost útěku, tak jim nezbude nic jiného, než bojovat. A i když je válka strašná věc a přiznávám, že bych se do ní nechtěl nikdy dostat, tak zlu nelze ustupovat, je povinností každého dobrého člověka s ním bojovat. Svůj boj si musí vybojovat sami, nikoliv aby jejich muži utíkali k nám do Evropy a naši vojáci pak šli bojovat za ně do jejich země. K tomu by mohly pomoc uprchlické tábory, kde by bylo poskytnuto bezpečí pro nemohoucí a ostatní by byli vycvičeni, vyzbrojeni a posláni do boje za svojí zem.

Nabízí se otázka, za jakou stranu bojovat? Odpovím trochu šibalsky, ale za svojí vlastní. V současném sporu bychom těžko hledali tak zvané „Good guy“. Jedná se o střet jedněch fanatiků s druhými. V oblasti Sýrie se nachází celá řada národností, původní obyvatelé, následně Arabové, kteří sem přišli z Arabského poloostrova se šířícím se islámem v 7-8 staletí, následně pak Turkové, kteří do oblasti vtrhli v 11. století ze střední Asie a následně Kurdové. Tyto národnosti se pak dělí podle příslušnost k náboženství na židy, křesťany a muslimy a v rámci těchto náboženství pak na jednotlivé frakce, jako jsou šiíté a sunité, které se dělí zase podle stupně své radikalizace. K tomu jsou tu i jiné ideologické vlivy, jako například Baathismus, což je směr, který v sobě kombinuje snahy po vytvoření jednotného arabského národa a je ovlivněn socialismem a komunismem a jako takový je více oproštěný od náboženství. (Strana Assada) Druhý protipól jsou skupiny usilující o národnostní státy, což je současná „svobodná opozice“ a jiné usilující o nastolení teokracie, což je Islámský stát. Tyto skupiny byly po dobu padesáti let hnány proti sobě mocnostmi USA a SSR, které tak upevňovaly svůj vliv v oblasti. Pak jsou tu ještě ekonomické skupiny, kterým jde o kontrolu nad ropou a plynem atd.. Je to jen stručný výčet a snaha popsat všechny zájmové skupiny by vydala na celý samostatný text. A to mluvíme jen o Sýrii, podobná situace na celém Blízkém východě. Jedná se o oblast, kde se po tisíciletí střetávají vlivy ze tří kontinentů, svá svatá místa tu sdílejí tři světová náboženství a je to oblast národnostně velmi pestrá a proto tam v podstatě neustále zuří nějaké konflikty. Ví někdo z čtenářů, která skupina by měla být podporována? Osobně si to netroufám tvrdit. Pokud má v oblasti zavládnout trvalý mír a stabilita, musí se domluvit všechny dané skupiny, jinak se to nikdy nepodaří. Jakýkoliv pokus o vnucení stability, či statusu quo z vnějšku nebude nikdy fungovat. My, jako Evropa můžeme nabídnout pomoc při jednáních, nabídnout neutrální půdu pro jednání a nestranný pohled. Můžeme vystupovat jako mediátoři, ale nesmíme za ně rozhodovat. A pokud o naši pomoc nebudou stát, tak respektujme jejich rozhodnutí, ale nehasme pak důsledky těchto rozhodnutí. Pomoc musí být vyžádána, nikoliv vnucena. Je pak na nich, zda se změní a dosáhnou míru, nebo zůstanou stejní a budou krvácet.

Změnit se musíme ale i my. A tím nemyslím jen postoj politiků, ale i běžných lidí. V první řadě se musíme identifikovat, tedy určit kdo jsme. Bez toho abychom věděli, kde jsme teď, ve smyslu vývoje, nemůžeme určit, kam chceme směřovat. Jsme schopni vymezit se vůči svému okolí. Například vím, že moje ruka je mojí součástí, kdežto klávesnice, do které ťuká tyto řádky, již mojí součástí není. Člověk je tvor společenský a tak pro svoji identifikaci potřebuje patřit do nějaké skupiny, jako je například rodina. Každý víme, do jaké rodiny patříme a do jaké ne. Další skupiny jsou komunita, národ, rasa, lidstvo atd.. Možných skupin je velké množství a netřeba je všechny rozebírat. Také se na věc můžeme dívat z druhé strany. Všechny věci na našem světě můžeme rozdělit na živé a neživé. Živé pak na rostliny a zvířata. Zvířata na jednotlivé druhy, přičemž jedním z nich je i člověk zastoupen lidstvem. Každá tato skupina má svůj zájem, přičemž některé zájmy máme společné, jiné ne. Život se snaží vyvíjet a šířit. Tedy v zájmu všech druhů je, aby život zůstal zachován. Ovšem v rámci života se jednotlivé druhy snaží prosadit na úkor jiných druhů. V rámci druhu se pak snaží prosadit jednotlivé skupiny, (stáda, smečky atd..) v rámci těchto skupin se pak snaží prosadit jednotlivci. Tedy cílem každého jedince je, aby prosperoval v rámci skupiny, aby jeho skupina prosperovala v rámci druhu, aby jeho druh prosperoval v rámci života a aby prosperoval život jako takový. Snaha vyvinout se a prosadit se je vlastní všemu životu a můžeme říci, že smyslem bytí je vývoj.  Tedy každý člověk by se měl snažit stát lepším, než je teď. (ale to jsem odbočil) I když se člověk od jiných životních forem do jisté míry liší, tak tyto zákonitosti se ho týkají také. Společným zájmem lidstva je přežít a šířit se. V minulosti po celé Zemi a dnes by naším cílem mělo být rozšířit se do dalších světů a nést život s sebou. Ovšem je přirozené, že v rámci lidstva se snaží prosadit jednotlivé skupiny. Tedy zájmem všech skupin je přežití a šíření lidstva a dále své prosazení v rámci lidstva. Přičemž problém nás, Evropské kultury, je, že bojujeme za zájmy lidstva, ale nikoliv za zájmy své v rámci lidstva. Ostatní skupiny za své zájmy bojují s velkou vervou. Muslimové se snaží šířit, kam to jen jde a netají se tím. Známe prohlášení o tom, že islám ovládne svět. Čína využívá otrocké práce a krádeží duševního vlastnictví k tomu, aby dumpingovými cenami drtila svoji konkurenci. USA šíří svoji moc vojenskými intervencemi. A co dělá Evropa? Ve snaze zvrátit globální změnu klimatu investuje do ekologie, což snižuje její konkurenceschopnost, protože celý svět na to jinak kašle. Přijímá statisíce, až miliony ekonomických migrantů, kteří jdou za naším sociálním systémem a snahou šířit islám. Oni svoji dominanci v rámci lidstva zvyšují, my ztrácíme. Jsme jak ten člověk na člunu pro deset lidí, co se snaží zachránit sto tonoucích. Nevzdávejme se humanity, ale v první řadě mysleme na své zachování. Pomáhat můžeme jen tehdy, když přežijeme a budeme sami silní. Evropa, aby přežila a byla konkurenceschopná, musí zůstat jednotná. Identifikujme se jako Evropané. Zbavme se EU, ale zůstaňme jednotní ať už jako svazek jednotných států, či v rámci jiné instituce, která bude hájit zájmy celé Evropy. Zbavme se závislosti na sociálních systémech a naučme se stát na vlastních nohách. Zbavme se přebujelého státu a staňme se svobodnými. Naučme se být hrdí na to, kdo jsme čeho naši předkové dosáhli, naučme se světu říci asertivní NE! Evropa je naše a své problémy si musíte řešit sami, jen tak se poučíte. My vám půjdeme příkladem, poradíme, když o to budete stát, ale zvládnout to musíte sami. Pokud to zvládnete a stanete se svobodnými a prosperujícími, pak s vámi budeme rádi spolupracovat jako rovní s rovnými na lepší budoucnosti pro celé lidstvo.

Musíme se zbavit představy globálního lidstva. Je to krásná idea na úrovni normativní, ale z pozitivního pohledu je naprosto nereálná. Všichni sice sdílíme zájem na přežití lidstva, ale v rámci něj nejsme jednotní. Lidé jsou si rovni ve smyslu, že jedni nejsou nadřazeni druhým na základě rasy,  víry atd.. ale stejní také nejsme. Mezi příslušníky jednotlivých národů nelze položit rovnítko. Každý se přizpůsobil prostředí, ve kterém žije a každý má jinou mentalitu. A teď nemyslím jedince, ale národy. I když jedinec přejde do jiného prostředí, tak si stejně zachová původní mentalitu a budou ji mít i jeho děti. Je to věc zakódovaná v DNA a nelze ji změnit razítkem. Teď už nejsi Syřan, ale Evropan. Jak vidíme ze západních zemí, tak se nedaří integrovat ani třetí generaci migrantů. A teď je to o to horší, že jich přichází obrovské množství a budou se navzájem se své kultuře podporovat. Ano, můžeme najít případy úspěšné integrace, ale celkově se nedaří. Přičemž za úspěšnou integraci nelze považovat jen to, že se z migranta nestal zločinec, nebo že není na sociálních dávkách, ale to, že přijal naše hodnoty. Myšlenka jednotného lidstva je krásná idea a moc bych si přál, aby jednou byla naplněná, ale je třeba se k tomu postupně dopracovat, nikoliv si říci, že odteď jsme lidstvo a začít podle toho jednat. Ti, kteří se tak necítí, to použijí proti těm, kteří se tak cítí, což je v současnosti jen Evropa. Soupeření jednotlivých kultur není nic špatného. Konkurence je hnacím motorem vývoje a inovací. Pokud budeme rozumní a soupeření nepřeroste v konflikt, tak může být přínosem pro všechny.

Co se týče integrace migrantů, tak mě velice zaráží prohlášení typu: „Nedaří se nám je integrovat.“ Mělo by být jejich zájmem i povinností snažit se integrovat. Pokud o to stojí, budou se o to snažit sami. Pokud o to nestojí, tak se neintegrují, ať se budeme snažit jakkoliv.  Uvědomme si, že to oni se dobrovolně rozhodli přijít do kulturně odlišné oblasti, přestože měli mnohem blíže bezpečné a kulturně velmi blízké země. Neneseme odpovědnost za celý svět. Když na naše vrata zaťuká nějaký nebožák, nemáme automatickou povinnost mu pomoci. Máme právo zvážit, zda si pomoc zaslouží a jak to zasáhne nás.

Buďme ke světu otevření a buďme za dobře s každým, kdo o to stojí, ale neváhejme si hájit své zájmy v okamžiku, kdy nás o ně bude chtít někdo připravit. Každý, kdo proti nám půjde, by měl sklidit bouři. Vítejme cizince, jako přátele a hosty, ale čekejme, že se u nás budou chovat dle našich pravidel. Pokud to nechtějí respektovat, mají možnost k nám nechodit. Ale pamatujme! My jsme v Evropě doma a jenom nám patří, nikomu jinému a nikdo jiný si na ní nemůže činit nárok. Je naše, protože tu žijeme po generace, budujeme ji a rozvíjíme. Existují určitá práva, která lze považovat za daná, bez nich by civilizace nemohla existovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč je Váš majetek Váš? Jistě nějaký máte, tak proč vám ho nemůže nikdo jen tak vzít? Proč máte právo na svůj život a nikdo vás nemůže zabít, či zotročit? (pokud ano, bude stíhán.) Existují určitá práva, bez kterých by svět, jak ho známe, nemohl fungovat. Nebo se snad najde někdo, kdo by v takovém světě chtěl žít? Já tedy ne!!! Aby civilizace mohla fungovat, tak je třeba ctít jistá pravidla, jako právo na majetek, život, svobodnou volbu a zároveň přijmout povinnosti z toho vyplývající. Přijmout důsledky plynoucí ze svobodné volby, rozmnožovat a zvelebovat svůj majetek a snažit se během svého života pracovat sami na sobě ve snaze posunout se co nejdál. Tato práva lze vztáhnout i na země. Země je majetkem národa a tak na ni mají právo jen příslušníci daného národa a jejich potomci. Věc vlastníte, pokud můžete rozhodovat o jejím osudu. A kdo rozhoduje o osudu země? Její občané prostřednictvím hlasování, tedy občanství je podíl na vlastnictví země a toto vlastnictví by mělo zůstat v rukou těch, kterým teď patří. Tedy by mělo být uzákoněno, že občanství je dědičné právo, tedy člověk se stane občanem jen tak, pokud se narodí občanům. Je otázka, zda by museli být občany oba rodiče, nebo jen jeden. To není nic diskriminačního. Cizince by měli právo se rozhodnout, zda sem za těchto podmínek chtějí jít. Pokud se rozhodnou že ano, tak budou muset přijmout všechny důsledky tohoto rozhodnutí. To, že je něco chtěno, ještě neznamená, že na to existuje právo.

Shrnutí:

Jelikož je tento text spolu předešlým, na který navazuje, poměrně obsáhlý, tak zde vytvořím shrnutí toho, co by se teď mělo stát.

1) Začít bránit naše hranice. Je to naše právo a povinnost státu hájit vlastní území. A to i za pomoci síly. Nelegální překročení hranic je zločinem všude ve světě.

2) Zřídit detenční tábory pro zachycené migranty. Ať už byli zadrženi při pokusu o překročení hranice, nebo kdekoliv na území EU. Ideálně v oblasti kolem měst Ceuta a Mellila. Zajistit jim tam důstojné ubytování, ale netřeba žádný luxus. Každý, kdo zde skončí, ztratí právo na azyl.

3) Nabídnout pomoc zemím Středního východu, kterou jsou stabilní a pomáhají příslušníkům vlastní kultury pomoc. Pokud tato pomoc bude odmítnuta, na což mají právo, tak jsou v tom sami a nesou plné důsledky. Rozhodně se nenechat vydírat. Pomoc by měla směřovat na zřízení uprchlických táborů a zajištění důstojného života tamních uprchlíků. Přesouvat sem zadržené migranty z detenčních táborů.

4) Poskytovat dočasný azyl na našem území vybraným skupinám. Dle mého názoru by se mělo jednat o křesťany, osiřelé děti, nemohoucí. Přičemž musí být upřednostněno bezpečí Evropanů.

5) Dát tento náš postoj jasně najevo a nenechat se nikým vydírat. Drtivá většina migrantů má chytré mobily. Určitě by jim nějak šly zaslat informace o našem postoji a dementující sliby pašeráků.

6) Hájit ideál svobody a nechat země Středního východu, ať si své problémy vyřeší sami. Může být těžké přihlížet, jak dělají chyby a lidé trpí, ale bez toho se nepoučí a nevyvinou. Můžeme pomoci příkladem, radou a případně mediátorstvím, ale jen pokud o to budou stát.

7) Změnit se musíme i my sami. Je třeba si uvědomit, že neexistuje globální lidstvo a je třeba si začít hájit své zájmy v rámci lidstva. Neberme cizím, co je jejich, ale chraňme si, co je naše. Buďme hrdí na to, co naši předkové dokázali, přidejme kousek a předejme to jednou našim dětem. Zbavme se závislosti na sociálním státu a začněme opět vyznávat ideály svobody, rozumu a vlastenectví.

8) Usilujme o jednotnou Evropu, jejíž vedení bude mít na prvním místě zájmy Evropy. Máme v sobě potenciál, a když ho využijeme, staneme se opět světovou jedničkou a jednou povedeme lidstvo při kolonizaci soustavy.