Jsem hrdým Evropanem II

V minulém textu jsem rozebral chyby minulosti Evropy a Evropanů a přednesl jsem svůj úhel pohledu na ně. V tomto textu bych se rád věnoval chybám současným. Jistě nejsem sám, kdo cítí, že Evropa je v krizi.

1. Zvrácené hodnoty

Minulý text jsem zakončil celkem optimisticky s hrdostí na naše předky a vše, čeho dosáhli.  Všeho, čeho naši předkové dosáhli, dosáhli díky evropským hodnotám. Díky těm hodnotám, ke kterým vyzývají představitelé Evropské unie, jako je solidarita, tolerance, rovnost, lidskost, dobrota a hlavně svoboda. Tyto hodnoty, jako takové jsou ctihodné a měly by být vlastní každému dobrému člověku. Ovšem i toto hodnoty se mohou stát zvrácenými, pokud jsou hnány do krajnosti. Jsem zastáncem Evropských hodnot, jako je svoboda, tolerance a dobrota a všech těchto vznešených hodnot, ale také jsem zastáncem rozumu, jelikož i dobro hnané do extrému se stává zlem. Jak říká jedno přísloví: „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“ A není projevem zla právě pokřivení toho, co je dobré?

Solidarita, v současnosti nejprobíranější evropská hodnota. Solidarita je dobrá věc, pomáhá budovat soudržnost skupiny. Je dobré být součástí nějakého celku, jelikož když se dostanete do problémů, tak vám celek pomůže. I velké problémy jednotlivce jsou pro celek malé. Tak je to správné a v takové míře je solidarita mou hodnotou. Problém nastává, když skupina začne být solidární i s těmi, kteří se do problému dostali vlastní vinou. Ona sama potřeba pomoci není determinantem pomoci. Tedy to, že pomoc někdo potřebuje, ještě neznamená, že by jí měl dostat. Důsledky našich chyb totiž nesou poučení a člověk se chybě v budoucnu vyhne. Ovšem v situaci, kdy vlastní chyby nenesou důsledky, protože se rozmělní mezi skupinu, tak se vyplatí riskovat a dělat chyby. Počet selhání pak roste a problémy se stávají nezvladatelné i pro skupinu, jako celek. Ukažme si to na příkladě:

Pokud sedlák celé léto pracoval a pak přišel o svou úrodu při požáru, pak je správné, že mu skupina pomůže. A to i v případě, kdyby požár vznikl tak, že sám omylem převrhl petrolejku. Ovšem pokud by sedlák neměl úrodu proto, že celé léto jen pil, tak není správné být s ním solidární. Když odstraníme důsledek (hlad) tak své jednání příští rok zopakuje a přidají se i další. Časem bychom se dostali do situace, kde by skupina nevyprodukovala dostatek jídla pro všechny.

Pokud to vztáhneme na současné dění, tak je pravda, že náporem imigrantů je sužováno jen několik zemí EU, ale tyto země dobrovolně otevřely své hranice, i když teď je zase zavírají. Německo udělalo vědomou chybu, nesnaží se problém vůbec řešit, jen chce, aby následky jeho chyb nesly všechny státy. Solidární bychom měli být s Maďarskem, které za nápor imigrantů nemůže a jako jediné se snaží bránit vnější hranici EU.

Tolerance, jako taková je opět ušlechtilá vlastnost a každý by měl být tolerantní k odlišnostem a jiným názorům. Jistá rozmanitost je potřebná věc, jelikož pomáhá pružněji reagovat na změny světa kolem nás. Střet názorů v diskuzi pomáhá nalézt pravdu a pravda je to, o co bychom měli usilovat. Ale nelze tolerovat úplně vše, například zlo, či kriminální jednání. Tolerance taky neznamená vzdání se kritiky a důsledků lidského jednání. Například pokud se někdo rozhodne pro tetování od hlavy k patě, nechá si udělat deformace obličeje a má stovky pirsingů, pak tolerance spočívá v tom, že je mu to umožněno a že ho za to nelze například zavřít, ale je naprosto pochopitelné, že bude mít velký problém sehnat zaměstnání, či bude jinak společensky vyloučen, na což má společnost své vnitřní mechanismy, které pomáhají zabránit chaosu. Čím větší různorodost a pluralita názorů, tím hůře se dostává k nějaké dohodě a je narušena jednota, která je důležitá zejména v období krize.

Musí platit vztah příčina a následek. Pokud se člověk dobrovolně zohaví, je oprávněné brát jeho vzhled v potaz při hodnocení. Pokud se člověk ošklivý narodí, tak za svůj stav nemůže a společnost by se k němu měla chovat jinak, než k tomu, kdo se zohavil zcela dobrovolně. Opět to stáhněme k současné situaci. Je správné tolerovat jiné kultury a náboženství, každý má na svoji kulturu právo, ale pokud se někdo dobrovolně rozhodne přijít do jiné země, tak se musí smířit s tím, že domácí zvyky jsou bezpodmínečně nadřazené. Pokud mu to vadí, má právo na dané místo nejít. Tedy nemáme právo zakazovat muslimkám nosit šátky v jejich zemi, ani je nutit jíst vepřové, ale pokud se muslimové rozhodnou jít do Evropy, tak musí počítat s tím, že se nesmí zahalovat a že se zde běžně jí vepřové. To si nemusí dát, ale nemají právo požadovat speciální ohledy. Přizpůsobit se musí oni, ne my. Když se v závodní jídelně bude k jídlu podávat vepřový řízek, tak muslim má právo ho nejíst, ale nemá právo požadovat náhradní stravu, či pauzy na modlitby.

Lidskost a dobrota. Ve vztahu k těmto hodnotám se současná Evropa se chová velice naivně, když se snaží zachránit všechny. Dobrý člověk se snaží o minimalizaci utrpení. Často totiž snaha zachránit všechny vede k tomu, že se nezachrání nikdo, nebo se napáchá ještě více škod. Představte si, že jste přežili potopení lodi. Jste ve člunu pro 30 lidí, kde jich je jen 10.  Pár metrů od vás je spousta topících se pasažérů, pár desítek, možná stovek. Vydáte se jim na pomoc? Máte místo pro 20 lidí. Pokud by se jednalo o hollywoodský film, tak jistě ano a hlavní hrdina by zachránil klidně i 30 dalších. V realitě by zemřelo o 10 lidí víc, jelikož by tonoucí ve snaze dostat se do člunu tento člun převrhli. I když naše city říkají něco jiného, je správné nejet tonoucím na pomoc. Působí to možná krutě a sobecky, ale pokud přijmeme premisu, že je správné zachránit co nejvíce životů, tak je lepší 10 živých, než žádný. Pokud by bylo správné udělat heroické gesto, tak je lepší žádný živý, než 10.

Toto není jen teoretické cvičení, můžeme se s tím setkat i v realitě. Existuje krizový plán v případě pandemie, kdy očkování dostanou přednostně vybrané skupiny obyvatel důležité pro chod státu. Takže se může stát, že i když bude k dispozici vakcína, tak ji Vy a vaše rodina nedostane, dokud ji nedostanou jiní. Není to fér, jelikož všichni nemají stejnou šanci, ale je to morálně správné. Otázka je, co je správné? Být fér a dát všem stejnou šanci, nebo minimalizovat počet mrtvých při pandemii?

Nebo si představte, že se k Zemi blíží kometa, co vyhladí veškerý život. Stát zbudoval kryt pro 10 000 lidí. Co je správné? Udělat losování, aby měl každý stejnou šanci přežít? Pak je riziko, že loterii vyhrají lidé, kteří nejenže nebudou schopni přispět k šanci lidstva na přežití, ale dokonce ji budou i snižovat. Nebo vybrat 10 000 těch nejlepších s ohledem na jejich zdraví, psychiku a schopnosti a maximalizovat tak šanci lidstva na přežití? 

Ale abych to shrnul: Pomáhat druhým je správné, to bez debat. Ale není správné podléhat emocím. Jsme lidé a máme rozum a ten by měl mít hlavní slovo, nikoliv emoce. Je třeba zvažovat, kdo si pomoc zaslouží a kdo ne, dále pak určit, co je skutečná pomoc, o tom jsem se rozepsal v textu: Proč jsem proti přijímání imigrantů. A když už se rozhodneme pomoci, tak by pomoc měla být podle našich pravidel a ne podle přání toho, komu je pomáháno. Potřební mají právo pomoc odmítnout, ale jakmile si začnou stěžovat, že pomoc není podle jejich představ, tak je na čase s pomocí skončit. V neposlední řadě by pomoc neměla být likvidační pro toho, kdo pomáhá. Protože když ten, kdo pomáhá, zahyne, tak nebude nikoho, kdo by dále pomáhal a zahyne i ten, kdo pomoc potřebuje.

Evropa se snaží spasit svět, ale chová se jak ten člověk na člunu, co při snaze zachránit všechny člun potopí. Kdo bude pomáhat pak, až Evropa nebude? Máme své chyby, ale stále platí, že jsme to nejlepší, co svět nabízí a je naší povinností to dobré zachovat a jít příkladem ostatním. Jejich boj za ně nevybojujeme, ale můžeme jim ukázat, že boj za svobodu má smysl.

Krize Evropských hodnot je způsobena rozšířením filozofie relativismu. Ta je založena na poznatcích novodobých filosofů, jako je Kant, Husserl, Descartes a mnoha dalších. Je založena na jejich zjištění, že není možné poznat absolutní pravdu a vše je tedy relativní. Tento fakt platí zejména ve společenských vědách a při určování společenských hodnot. Z toho vyvodili závěr, že není možné cokoliv posuzovat, vše je vždy jen subjektivní a nelze tak stanovit obecný morální zákon, či společenské hodnoty. Tento přístup se od filosofů a intelektuálů rozšířil i mezi běžné lidi a to vedlo k rozpadu integrity společnosti. Opravdu platí, že nic není 100%. Pokud například někdo přijde s charakteristikou nějaké skupiny, která platí ve většině případů, tak se vždy objeví příklad, kdy toto tvrzení neplatí. Na základě tohoto jednoho, či pár příkladů, jsou pak zpochybněny i všechny ostatní. Například pokud přednesu tvrzení, že na vedoucí pozice ve firmách se hodí více muži, než ženy, tak oponenti přednesou příklady, kdy byla žena úspěšnější manažerkou, než mnoho mužů. Což je naprosto možné a domnívají se, že dané tvrzení vyvrátili. Není to pravda. Tvrzení platí stále. Pokud bychom se rozhodovali o obsazení pozice generálního ředitele a k rozhodnutí měli jen informaci o pohlaví, tak je zcela správné obsadit muže. Nepochybně můžeme udělat chybu a žena by byla lepší volbou, ale jedná se o menší pravděpodobnost. Muži a ženy jsou rozdílní, což neznamená, že jedni horší, než druzí. Muži jsou asertivnější, průbojnější a rozhodnější, což je výsledek specializace na lov a proto jsou lepší manažeři. Ženy jsou zase mnohem vnímavější, rozvážnější a mají lepší jazykové schopnosti, proto se hodí lépe na pozice učitelek, praktických lékařek. Je hloupé tvrdit, že žena nemůže být skvělou manažerkou, ale stejně tak je hloupé tvrdit, že počet žen na úrovni manažerů musí být 50/50 a snažit se to napravit sociálním inženýrstvím. Snižuje se pak výkonnost systému, jelikož každý by měl dělat to, pro co se hodí nejlépe. Toto například prosazuje EU, jedná se tak o prosazování jisté iluze, nebo chtěného vidění světa, které ale nereflektuje realitu. Podobně se chová i při současné imigrační krizi.

Nicméně co tím chci říci: I když nelze určit absolutní pravdu a ve svém rozhodnutí se tak můžeme mýlit, tak to neznamená, že nemůžeme činit volby. A i když žádné hodnoty nejsou absolutní pravdou, tak to neznamená, že se podle nich nelze řídit. Máme rozum, abychom zhodnotili relativitu každé situace. Využívejme kritického myšlení a zvažujme vše, ale zároveň buďme ve svých hodnotách pevní. I když jiní mají jiné hodnoty, my máme své a až budoucnost ukáže, které jsou životaschopnější.

2. Ztráta svobody

Svoboda je pro mě tou nejdůležitější evropskou hodnotou, kterou máme. Proto ji uvádím jako zvláštní bod a její ztrátu vnímám jako tu největší chybu, které se v současnosti dopouštíme. Jen opravdu svobodný člověk se může rozvíjet a růst. A co jiného je smysl života, než vývoj? Cílem lidského snažení by mělo být posunout se na vyšší úroveň bytí, dotvořit, co je nedokonalé, včetně sebe sama, nahradit staré lepším! To ideál svobody stojí za Evropským úspěchem.

Bohužel velmi často se setkávám s prohlášeními typu: „Můžu si dělat, co chci! Máme svobodu!“ Pochopitelně se jedná o tvrzení naprosto mylné a proto je potřeba si říci, co je vlastně ta svoboda zač. Rozhodně to neznamená, že si člověk může dělat, co chce. V takovém případě by se jednalo o anarchii. Svoboda je limitována dvěma věcmi. Jednak zákonem příčiny a následku. Jedná se o základní fyzikální zákon, který nelze obejít a tak ho i my, musíme ctít. Člověk má právo učinit svobodnou volbu, například skočit bez ničeho ze skály s úmyslem letět, ale nevyhnutelně přijde následek v podobě pádu a nevyhnutelné smrti. I naše pojetí svobody by mělo tento fakt reflektovat. Pokud se člověk rozhodne krást, měl by následovat trest. Pokud se někdo rozhodne vyznávat punk styl, musí přijmout, že mu ostatní lidé budou přisuzovat charakteristicky této subkultury. Toto jsem zmínil u tolerance, která je se svobodou úzce spjata, jelikož jen v tolerantní společnosti může být člověk svobodný. A jednak svobodou jiného člověka. Pokud by svoboda lidského jednání byla neomezená, tak by se dříve či později dostala do rozporu s jednáním někoho jiného a nutně se dostaneme do situace, kdy svoboda jednoho člověka musí být omezena. Pokud vyjdeme z předchozího tvrzení o příčině a následku, tak by člověk měl jednat tak, aby neomezoval svobodu jiného. Například mohu poslouchat, jakoukoliv hudbu chci, ale vždy tak, aby to nerušilo sousedy. Tedy záleží na tom, kdo zrovna jedná. Mohu si na svém pozemku postavit stodolu, ale nesmí bránit výhledu souseda. Pokud souseda nemám, mohu si postavit stodolu, jak vysokou chci. Pokud se pak přistěhuje soused, musí akceptovat omezený výhled. Abych to shrnul: Svobodné jednání znamená jednat tak, abych svým jednáním neomezil svobodu jiného člověka a nutnost přijmout důsledky svých činů.

Bohužel takto postavená svoboda je v současné Evropě na ústupu. Lidé prodali svojí svobodu za jistoty sociálních systémů. Tyto systémy odstraňují důsledky našich chyb, které nesou zkušenost a pomáhají nám se vyvíjet. Člověk se nemusí chovat obezřetně, nemusí myslet na budoucnost, protože i když bude nejhůře, tak se stát postará. Nemusí se zajišťovat na důchod, jelikož ho dostane od státu. Vzniká tak šedá masa průměrných lidí, kteří o věcech nepřemýšlí a o nic se nestarají. Lidí závislých na systému a logicky i na tom, kdo systém ovládá. A v podstatě se jedná už o nevolníky, kteří se již nemohou postavit tomu, kdo jim garantuje sociální jistoty. A to i v případě, že prodává zemi korporacím a nebrání ji proti invazi migrantů. Dříve byli nevolníci závislí na půdě a pánovi, který ji vlastnil. Dnes půdu nahradily důchody a sociální systémy.

Ideál svobody bývá často používán k obhajobě imigrace, ale jedná se o fatální nepochopení svobody. Svoboda člověka končí, kde svoboda jiného začíná. Náhodný kolemjdoucí nemůže přijít do něčího domu a chtít v něm žít a ještě požadovat, aby se majitel přizpůsobil jeho zvykům. A co jiného je země, než domov národa? Stejně, jako nikdo nemá právo na domov jiného, tak jiný národ nemá právo na zemi jiného. Můžeme pozvat kohokoliv na návštěvu, ale návštěva nikdy nezíská právo na dům/vlast a musí respektovat nadřazenost domácích zvyků. Na Evropu mají nárok pouze Evropané a nikdo jiný. Cizince by měli být vítáni, jako návštěva, pokud sem přijedou pracovat, studovat, či podnikat, ale nikdy nesmí získávat občanství. Občanství by měl člověk získat jen tak, že se narodí občanům.

3. Ztráta ducha Evropy

Evropa ztrácí svého ducha, který ji učinil světovou velmocí. Chybí nám síla, asertivita, touha po vznešenosti a rozvoji člověka. Není nic špatného na tom, chtít být lepší, než ostatní, dostat se co nejdál a mít se dobře. Proč se máme cítit provinile, že se máme dobře, když to není na úkor ostatních? Bohužel dnes, pokud je někdo lepší, než ostatní, stává se nepřítelem společnosti místo toho, aby byl jejím leaderem. Místo povznášení lidí, co jsou dole, převláda snaha o srážení těch nahoře. Současné chování Evropy nemá nic společného s projevem lidskosti a solidarity, ale jedná se o slabost a submitivitu, které využívají ti asertivnější. Již jsme ztratili pud sebezáchovy. Snaha o zachování naší kultury je považována za rasismus. Slyšíme prohlášení o islámu, který bude dominovat světu, ale pokud by toto někdo prohlásil o Evropě, tak je z něj rasista a nácek. Jsme tlačeni k tomu, abychom se cítili vinni za to, že se máme dobře a jiní špatně, ale není nic špatného na tom, když jeden člověk bude žít v hojnosti a druhý v chudobě, pokud si to oba zaslouží. Není správné, aby se ten bohatý s chudým rozdělil, ale aby mu pomohl být také bohatým. Stejně tak by se Evropa neměla snažit zachránit zbytek světa, jelikož dopadne jak ten člověk na člunu, co se snaží zachránit všechny, až člun potopí. Měla by jít světu příkladem, že pokud lidé budou k sobě tolerantní, budou ctít rozum a svobodu, budou usilovat o zlepšení sebe samých, tak to má smysl. Ostatním můžeme pomoci příkladem a zkušenou radou, ale nesmíme věci dělat za ně. Řešit problémy za druhé není pomoc, ale jen medvědí služba. Nesmíme žít na úkor druhých, ale máme právo bránit to, co je naše. Máme právo být hrdí na své předky a naši kulturu a máme právo žít v blahobytu, který vydobyli naši předci, ale také máme povinnost předat ho našim dětem a ne přenechat cizincům.

Každá velká civilizace dosáhla své slávy díky dlouhodobému myšlení. Měli cíl, kterého chtěly dosáhnout. Ano, tímto cílem bylo dobýt a podmanit si ostatní národy. Leč cíl to byl a tento cíl civilizaci sjednocoval a pomáhal jí růst. Když tato civilizace přestala se svojí expanzí, tak začaly vnitřní půtky o moc a jednotliví účastnici upřednostňovali své krátkodobé cíle dlouhodobému směřování. Lidi zajímalo, jak získat moc pro sebe a již nebyl nikdo, kdo by se zabýval tím, co bude za desítky let. Konec všech velkých civilizací byl doprovázen rychlým střídáním vládců a velkou názorovou nejednotou. Mě to připomíná současný stav Evropy, kdy jen přežíváme. Nemámě žádný dlouhodobý cíl, který by nás sjednocoval. Nemusí to nutně být dobývání, dnes už jsme dále, ale může tím být boj za vlastní svobodu a obrodu. Začít se starat o sebe, místo o celý svět a upřít pohled ke hvězdám. Zbudovat vesmírný výtah, postavit první kolonii na měsíci a pokračovat v osidlování soustavy. A máme cíl na příštích 500-1000 let. Pokud nám v tom bude chtít někdo pomoci, bude vítán.

Slovo závěrem:

Na závěr bych rád řekl, že nejsem zastáncem vystoupení ČR z EU. Pokud chce Evropa přežít a prosperovat, musí být jednotná. Rozpad EU by tuto jednotu nadobro zničil. Jsem velkým kritikem EU, považuji ji za neskutečný paskvil, ale řešením není ji rozbít, ale reformovat. I kdybychom z EU vystoupili a na své území nepustili jediného imigranta, měli samé osvícené politiky, tak by nám to bylo k ničemu, pokud by si EU, či západní státy Evropy udržely svůj současný vývoj. Stejně by nás stáhly sebou a jednou bychom bojovali s muslimskou Francií a Německem.

Evropa je v krizi a to jak morální, tak kulturní, ale přesto budu končit pozitivně. Krize jsou pouze historickým milníkem a záleží na tom, jak se s nimi civilizace vyrovná. Buď podlehne a zhroutí se, nebo ji překoná a bude ještě silnější. Přesně takové situaci teď čelíme. Můžeme se poučit z představených chyb a postoupit dále ve vývoji. Z celého srdce věřím, že současný stav je jen přerodem k opravdové velikosti.